Nebezpečný polibek ✔

51🥀

Dnes jsme zase museli pracovat na dvoře. Zatímco jsem sbírala větve a zametala shnilé listí, které už tu muselo být alespoň z loňského podzimu, přišla za námi sestra.

"Je tady Rebbeca Fisherová?" zeptala se. Začala jsem se bát. Co po mně může chtít? Určitě je to kvůli té ranní scéně v jidelně. Ale i tak mi to přišlo divné, protože během práce nás nikdy nikdo neruší.

Odložila jsem hrábě a vydala se za sestrou.

"Pojď se mnou." pobídla mě. Netvářila se naštvaně, spíš naopak, vypadalo to, že si s něčím dělá starosti.

Nešly jsme ale dovnitř jak jsem čekala, místo toho jsme obešly budovu. Nevěděla jsem ani kam jdeme a ani co se děje, dokud jsem neuviděla mámino auto.

Počkat. Dvakrát zamrkám, abych se ujistila, že vidím správně. Došly jsme na příjezdovou cestu, kde stála máma spolu s dalšími sestrami i doktory.

"Mami!" vykřiknu a rozběhnu se k ní. Skočím jí kolem krku.

"Zlato co... Co se stalo?" máma mě přejede pohledem od hlavy až k patě a já si uvědomím, že mám na sobě jen nějakou starou košili. Ptáte se proč? Druhý den mi spolu s mobilem vzali i kufr a všechny věci a pak mi dali tohle oblečení.

"Prosím už mě tady nenechávej." prosím jí a z oka mi unikne slza.

"Jedeme domů. Okamžitě." ostrým pohledem přejede po sestrách a doktorech. "Kufr i telefon už máš v autě, běž si nastoupit." pokývne hlavou a já tak trochu nejistě vyrazím. Jako bych cítila, že mě snad chytí a znovu sem zavřou.

Ale nestalo se.

"S vámi si to ještě vyřídím." odsekne máma a sedne si za mnou do auta.

"Proč jsi tady?" zeptám se.

"Volala jsem ti na mobil snad tisíckrát. Chtěla jsem se zeptat jak se máš a jestli si v pořádku, ale když jsi mi neodpovídala ani na esemesky, myslela jsem, že se ti rozbil mobil. Tak jsem zavolala sem, ale nějaká ženská mi řekla, že máte zabavené mobily. Požadovala jsem, aby mi tě dala k telefonu a ona mi řekla, že to nejde. Zdálo se mi to divné a zeptala jsem se kdy ti můžu zavolat, ale ona řekla, že děti nesmí být v kontaktu s rodiči, že je to součástí terapie. Teď už jsem neváhala, nasedla do auta a jela pro tebe."

"Mami, ani nevíš jak moc jsem šťastná, že jsi tady." Rozbrečím se. "Bylo to příšerný."

"Rebbeco, neplač, už je to v pořádku  ano? Jedeme domů." podá mi kapesník.

Otřu si slzy a dám se trochu dohromady. Alespoň pro teď. Pro ni. Konečně jedeme domů.

Ještě než máma nastartuje, se otočím. Sestry i doktoři vypadají nervózně. Podupavávají nohama o zem a rozhazují rukama. Když se můj pohled zastaví u toho chlapa, který nejen mě znásilnil. Zjistím, že je úplně zelený.

A pak mi oči sklouznou k zadnímu dvorku. Uvidím tam pracovat Chrise, Miu i Nicka, u plotu zachytím bolestný pohled Emily a dojde mi, že tohle nemůžu nechat jen tak. Musím to zastavit.

Tak jo tohle je asi nejdelší kapitola v téhle knížce. Upřímně jsem ráda, že už mám tuhle část příběhu za sebou... Bude to lepší, nebojte. Ly💙