Nebezpečný polibek ✔

39🥀

Je tu hrozné ticho. Hrobové ticho. Jak kráčíme dlouhou chodbou, ani jedna z nás nepromluví.

Až najednou: "Tohle je tvůj pokoj," řekne a rukou ukáže na dveře s číslem 39.

Zastavím se a chvíli jen zírám. Čekám, že mi podá klíč nebo tak něco, místo toho jen pokrčí rameny a dodá: "Večeře je v šest." odejde.

Zůstanu sama. Pár minut nehnutě stojím. Jako v transu. Mám takovou chuť se otočit a odejít, ale pak se odhodlám a vezmu za kliku.

"No páni...." vydechnu, ale nikoli úžasem nýbrž tou příšerností.

Přede mnou se rozkládá pokoj tři krát dva metry se starou rozviklanou postelí a malinkatým stolkem. Co mě ale děsí nejvíce, je to okno. Je vysoko, hodně malé a... Jsou na něm mříže.

To...tohle nezvládnu. Okamžitě popadnu mobil a chci zavolat mámě, než ale vytočím číslo, zjistím, že nemám signál.

"Do prdele!" zakleju. Neváhám ani vteřinu a vyběhnu z pokoje.

Pořád nic.

Snažím se otevřít dveře, kterými jsme přišly, dveře vedoucí na toto oddělení, ale zjistím, že jsou zamčeny.

"Ne! Ne to ne!" zavyklám s klikou, ale ničemu to nepomáhá. Opřu se o vedlejší stěnu a svezu se po ní na zem. Z očí mi zase začnou téct slzy a já se opět divím, že ještě mám co brečet.

Uvědomím si, že jsem v pasti.