Girl Who Believed

9. Kapitola

14.2. 1992

Šli jsme na snídani. Pochopitelně na mě všichni koukali kvůli mému průhlednému tričku.
Nakonec mě uviděli profesoři. Snape si mě s Brumbálem pozvali do kanceláře, ale já je odbila, že za nima půjdu až po snídani.
Nandala jsem si cereálie do misky a zalila je mlékem. Začala hádka.
„Prostě se mléko dává jako první!"
„Blaisi! Nikoho tvůj názor nezajímá! První se vždy dávají cereálie a potom mléko!" Okřikla ho Pansy.

„Lidi.. klídek, vždyť to má stejnou chuť, dobrý je to tak i tak." Vložil se do toho Gregory.
„Ale prosimtě, ty sežereš všechno." Zasmál se Draco a zakroutil očima.

Já, která už dojedla jsem se s kamarády rozloučila a šla do kanceláře ředitele Brumbála.

Zaklepala jsem a čekala. Po chvilce otevřel profesor Snape a pozval mě mávnutím ruky dovnitř.

„Posaďte se." Nabídnul mi posezení Albus a já se posadila na pohodlnou židli.
„Co chceme probírat? Je nějaký problém?" Zeptala jsem se.

„Byl bych rád, kdybyste přestala nosit taková vyzývavá trička. Rád bych také podotkl, že jste v prvním ročníku. Co budete dělat, až budete v sedmém? Budete tady chodit nahá? A mimochodem, to že jste se nepřevlékla do školního hábitu je přestupek, takže o tom budu muset napsat vašemu otci."

„Pane řediteli-"

„Dnes budete pomáhat jako školní trest panu Filchovi uklízet koupelny. O osmé se dostavte k dívčí koupelně. A teď jděte."

Cupitala jsem rychle z kanceláře a ocitla jsem se ve společenské místnosti.
Styděla jsem se. Hned jsem se převlékla do hábitu a napsala krátký dopis otci, abych zlepšila atmosféru a aby mi neposlal huláka.
Za chvíli za mnou přiběhla ustrašená Daph a ptala se, co se děje.

„Napsal otcovi, že chodím tahle oblékáná a že nejsem v hábitu.. dostala jsem školní trest. S Filchem! Chápeš to?" Odpověděla jsem rozlobeným hlasem.

„To mě mrzí. Nechám tě o samotě, ahoj."
„Ahoj a díky."

Upřímně řečeno, nechtěla jsem být sama a bylo mi líto, že Daphné odešla, ale nechtěla jsem ji o to žádat. Třeba měla něco důležitějšího než sedět tady se mnou a probírat to, že mě ředitel málem nazval děv*ou.
Vlastním způsobem měl pravdu. Je mi jedenáct a až 8.3. mi bude dvanáct a už se takhle vystavuju. Ale mám ráda pozornost, tak co mám dělat?

Promnula jsem si oči a koukla se na hodiny. Byl druhý den, 5 ráno.
Ohlédla jsem se po pokoji a nic zvláštního jsem neviděla, takže jsem si lehla zpátky, ale už jsem neusla.

Po hodině jsem se nachystala do hábitu, neměla jsem náladu se nějak upravovat, takže to dopadlo tak, že jsem s rozcuchanýma vlasama a s naštvaným obličejem vrazila do Draca.

„Vypadáš hr- teda hrozně hezky, krásko." Uvítal mě ve společence, kde byl zbytek Zmijozelu.

„Vím, co jsi chtěl říct."
„Já nic nechtěl říct-"
„Už nemluv a měla bych na vás takovou menší prosbu." Promluvila jsem.
Ostatní se zeptali jakou a tak já začala.
„Chtěla bych si změnit přezdívku na Jessicu.
„Ale proč? Tobě se kráska nelíbí?" Tlemil se Blaise.
„Ne, už nebudu taková, jaká jsem byla a byla bych ráda, kdybyste mě nazývali pravým jménem."
Zmijozelští souhlasili, ale nadšení moc nebyli.

Ke stolu jsem si sedla, ale jinam než obvykle. Byla jsem na kraji, kde nikdo jiný neseděl. Všichni to pojmenovávali jako "samotka". Každá kolej měla takovou "samotku".

Překvapivě se mě nikdo na nic neptal.
Byla jsem ráda, ale zároveň jsem neustála naší partu, jak se bavili klidně beze mě. Lámalo mi to srdce.

Odložila jsem talíř na stranu, utřela si slzy a odběhla jsem do ložnice, kde jsem se zamkla a brečela jsem.

Jessica potřebuje změnu.. a to hned.

*****
Ahooj<3 Jak si představujete změnu Jessici? Co by jste na ní změnili?