Girl Who Believed

12. Kapitola

1.3. 1992

Tím, že jsem řekla, že jdu na druhou stranu Bradavic, jsem myslela Dracovo ložnici, kterou měl společně s Blaisem. Párkrát jsem tam byla, ale nikomu jsem to neřekla.

Odkráčela jsem z chodby před jejich ložnici. Zaklepala jsem a doufala, že tam někdo bude.

„Kdo je?!" Zařval rozzuřeně Blaise.
„Proč křičíš? To jsem přeci já, Jessica." Zakroutila jsem očima a otevřela jsem si dveře.

Zabini jedl Čokoládovou žabku společně s Theodorem, který se tlemil.
„Kde je Draco?"
„Jess, sami nevíme." Začal se řechtat Theo.
„Blaisi!"
„Šel... k-k Brumbálovi." Odpověděl vystrašeně. „Kvůli Theodorovi."
„Jak jako kvůli Theodorovi?"
„To si nemusel říkat, ty pitomče!" Vynadal mu Theo.

„No, Theodor hodil Dracovo botu po Brumbálovi a pak utekl a zůstal tam sám Draco."

„Theodore! Proč..- jak..-?!!!!" Zapištěla jsem a začala mu trhat vlasy na hlavě se slovy "Ty zmetku! Ty zmetku!"

„Přestaň Jessico!" Zapištěl jak holka. „Bolí to!"
„Jestli se něco Dracovi stane, tak tě přijdu vykuchat!" Pohrozila jsem mu a sedla si za stůl.

„A co se týče tebe Blaisi-" ukázala jsem na něj prstem. „S tebou si ještě vyřídím, že ho tady necháváš schovávat a... nebyl náhodou Draco tvůj nejlepší kamarád? Že se ho ani nezastaneš."

„Já se nikoho neza-" Chtěl říct, ale věděl, že je to zbytečně. Místo toho mě vyvedl ven a já jsem rozzuřená šla do společenky.

Všichni se tam bavili o Malfoyovi. Doslova všichni. Proč jsem v té společence před vchodem do jejich ložnice nezůstala aspoň o chvilku déle? Nemusela bych se tolik naštvat. I když.. vlastně bych se naštvala úplně stejně, možná víc.

Daphné jen tak seděla a tvářila se nadmíru spokojeně, což bylo divné, protože ona Draca milovala a-.

„Je mi to líto, Jess." Poklepala mi na rameno Pans, která Přiběhla odněkud z chodby.
„Co je ti líto?" Zhrozila jsem se.
„Ty o tom nevíš?"
„Ne, nevím?"

„Draca na nějakou dobu vyloučili se školy- protože.. no, to asi víš. Theodora zabiju osobně!"

Zastavila jsem se, jako by všechno byl jen sen. Štípla jsem se, ale Pansy mě ujsitila, že to sen není.
„Proč?! Proč zrovna Draco?!" Rozbrečela jsem se, popravdě ani nevím proč.
„On se vrátí.." uklidňovala mě Pansy, ale moc se jí to nedařilo.

Ale pořád se snažila. Nebyla jako Daphné, kterou jsem považovala za nejlepší kamarádku. Bavila se s ostatními Zmijozeli a občas se na mě utlemila, chová se divně, jako by to už Daph nebyla.

„Pojď, půjdeme do ložnice." Odvedla mě tam Pansy.

2.3. 1992

Byl čas obědu. Rozhodla jsem se pro jednu věc. Otrávím Theodora. Jakože fakt otrávím.

Vloupala jsem se dnes ráno do Snapeova kabinetu, měl tam spoustu lektvarů, ale jeden mě zaujal. Neměl nápis a byl bezbarevný, tak jsem si domyslela, že je to nějaká jedovatá látka, která ho buď přizabije nebo zabije.

Přidala jsem 5 kapek do jeho polévky a teď čekám na výsledek.
Daphné seděla vedle Theodora. Vždycky seděla vedle mě, nevím, co se stalo.

Theo si vzal lžičku, pokropil jí do polévky a snědl cca 10 lžiček se slovy „Je mi nějak divně."
Pár vteřin nemluvil a najednou začal:

„Daphné mě donutila. Chtěla, abych něco udělal a aby to bylo na Draca a při nejlepším ho vyloučili. A proč jsem to udělal? Jak všichni víte, tak mám pro Daphné menší slabost a stačí, abych se na ní podíval a zčervenám se. Řekla mi, že mi dá pusu, když to udělám a tak se i stalo. Mrzí mě to, ale aspoň Draca nevyhodili úplně. Mám ho rád a je mi líto, že jsem se takhle nechal oblbnout kvůli blbé puse." Skončil a omdlel.

Zarazila jsem se a zapištěla. „Ty jedna malá, mrňavá!" Chytla jsem Daph za krk. „Cos to udělala?!"

„Jdi ode mě." Odtáhla mě a cupitala pryč.
Pansy se mě zeptala, jak jsem to z něj dostala.
„No, vzala jsem ze Snapeova kabinetu nějaký lektvar beze jména, myslela jsem, že se otráví nebo tak něco a místo toho říká tohle."

„U Merlina!" Otevřela pusu Pansy. „Mně to došlo!"

„Co ti došlo?" Zeptala jsem se nechápavě.
„Vzala jsi Veritasérum! Každý, kdo ho vypije, mluví pravdu!"

„Ty jsi génius Pans! Ale co to do Daph vjelo?!"
„Budeme to muset zjistit."
*****
Ahojj<3 Po delší době je tady další kapitolka! Upřímně jsem neměla vůbec nápady, takže jsem nic nepsala... ale snad se moje představivost zlepší. Jak na vás působí tato kapitola?