Girl Who Believed

23. Kapitola

15.7. 1992

Vzbudilo mě sluníčko, které mi zářilo do obličeje.
„Sakra už." Zaklela jsem potichu a vydala se do prvního patra, protože jsem věděla, že je Mia vzhůru.
„Dobrý den, paní Collerová a Mio."
Usmála jsem se.
„Ahoj, Jess."
„Ahoj, zlatíčko." Oplatila mi úsměv zpátky. Běž se obléct, chystám wafle."
„Dobře."

Šla jsem po vrzavých schodech pomalu nahoru, než jsem uslyšela zvonek. Z přízemí se ozvalo, jak Mia křičí na matku, že tomu člověku otevře.

Ještě rychleji jsem běžela do pokoje a hodila na sebe šaty. Byla to nejrychlejší volba.

„Jessico! Otec si pro tebe přišel." Houkla na mě paní Collerová.
„Do Merlina, já tady chci být celé prázdniny." Zamumlala jsem naštvaně.

Když jsem byla u dveří pozdravila jsem tátu.
„Jdeme domů."
„Ale tati-"
„To nebyla otázka." Zahřměl a jeho výraz byl čím dál naštvanější.
„A nemůžu tady být ještě aspoň týden?" Zeptala jsem se.
„Jessico Andrewsonová! Byla jsi tady 14 dní, to ti nestačí? A navíc tady Chloe-ehm paní Collerová nemá peníze na to, aby sis tady vysedávala jako doma." Řekl.
„Patricu, ty víš, že to není problém, však ty mi to splatíš." Skousla si ret a koukla se na něj.
Já s Miou jsme vykoulily oči a nadzvedly obočí.
„Tati, jdu si sbalit věci a potom přijdu. Mio, pojď mi pomoct."

„Ten kartáček ti mám dát do batohu?"
„Ano." Odpověděla jsem. „Myslíš, že je něco mezi tátou a tvojí mámou?"
„Jess, nad tím ani nechci přemýšlet. Vím, že se s tátou, teda když ještě žil často hádali a táta ji podezíral, že ho podvádí, ale myslím, že by to neudělala. Každopádně.. kdybych něco zjistila, hned ti dám vědět."
„Dobře.. asi se dnes vidíme naposledy a doufám, že budu moct přijet na Vánoce a tentokrát budeš u nás doma a pošlu ti dopis s mojí adresou, protože teď nevím kam jedu." Pověděla jsem a vzala si do ruky batoh.

„Mio, budeš mi chybět." Zasmutněla jsem a silně ji obejmula.
„Ty mně taky. Ozvi se."
„Jistě, tak ahoj a nashle paní Collerová."
„Ahoj."

Šli jsme otcem přes trávník.
„Tati, je něco mezi tebou a Miiny matkou?"
„Jessico! Za prvé nerandím s mudlovskýma šmejdama a za druhé ti do toho nic není a takovou otázku už tu nechci slyšet." Odpověděl rychle, ale viděla jsem, jak se mu zrychlil dech. Určitě lže.

Jeho první slova po pár minutách byly: vítej doma.
Díky, ale radši bych byla s Miou.
„Vybal si a zítra pojedeme pryč." Dnes večer si musím ještě něco vyřešit, ale budu to řešit, až budeš spát.
„Dobře no. A nemohl bys mi aspoň říct kam pojedeme?"
„Nech se překvapit."
„Už tich překvapení mám po krk! Ani se mě nezeptáš, jak jsem se měla a nebo co jsme s Miou dělaly a hned na mě takhle tlačíš!" Rozzuřila jsem se a shodila všechny jeho věci ze stolu.
„Jessico, tohle bylo naposledy!" Zahulákal ještě víc, ale já běžela do mého pokoje a zamkla se. Už mě štve.

Byl čas spánku a tak jsem si ustlala moji velikou, voňavou postel. Už jsem se těšila až usnu a dostanu se do říše snů.

Usnula jsem po pár minutách. Ale mělo to háček. Bylo 23:08, když jsem se vzbudila. Nebylo to tak, že bych s vzbudila jen tak, ale uslyšela jsem výkřiky.
Vycházely z tátovo pokoje. Panebože, co když se ho snaží někdo zabít? Hned jsem tam běžela a chvilku jsem stála za dveřmi a poslouchala.

„Chloe, buď trochu tišší, vzbudíš Jessi." Zachraptěl.
„Ale to ne-nejde Patricu."
Vrzání postele. Aha, už mi to došlo.

Nečekala jsem, že to udělám, ale vlétla jsem dovnitř.
Sice jsem uviděla nahého otce a Mii matku, ale měla jsem na ně takový vztek, že se ani nedá popsat.

„JESSICO!"
*****
Tak co, čekali jste to?