Girl Who Believed

26. Kapitola

18.7. 1992

„Jessico, já vím, že jsi na otce naštvaná, ale slíbili jsme mu, že se o tebe postaráme a zatím jsi skoro nevylezla z pokoje. Pojď se najíst, je oběd." Přemlouvala mě Narcissa.
„Pokud tam nebude Draco.."
„Je to náš syn! Samozřejmě, že tam bude. A pokud neposlechneš, tak zavolám tátovi a ten přijede a nechceš ho vidět naštvaného. Co ti udělal tak zlého?" Zeptala se.
„Vážně to chcete vědět? Tak dobře. Viděla jsem ho spát s mojí nejlepší kamarádky matkou. Je to mudla."
„Žádné žertíky na mě neplatí, Jessico."
„Co bych dala za to, kdyby to byl jen žert." Vzdychla jsem a otevřela jsem dveře.

Narcissa mě obejmula a já se po chvíli odtrhla. „Nepotřebuju slitování."

U stolu byl jako obyčejně Draco i Lucius. Oba dva mě pozdravili.
„Jess, pojď ke mně po obědě."
„Nemám důvod." Vzala jsem si vidličku a bodala jsem do bramborů.
„To nebyla otázka a navíc, ty chceš ty brambory úplně roztavit nebo co?" Ušklíbl se.
„Nech mě na pokoji."

„A to mi připomíná, že máš 23. narozeniny." Usmála se Narcissa. „Přijede i tvůj táta."
„Vážně? To si udělal čas? Co se děje? I když bych byla radši, kdyby se znovu neukázal."
„Co to říkáš?" Polkrčil obočím Lucius a dal si bramboru do pusy.
„No, vaše žena vám to ráda povypráví."

Po obědě jsem se zdržela ještě u sebe v pokoji, ale poté jsem tedy šla k Dracovi.

Zaklepala jsem a on mě pozval dovnitř.
Další pokoj, který není tmavý. Co se sakra děje.
Vlastně ten pokoj byl sladěn do zelené a bílé. Někdy se ocitla i černá barva, ale to málokdy.

Posadila jsem se bez žádného ptaní na postel a pobídla jsem ho, aby povídal.

„Víš Jessico, líbíš se mi a promiň za to, co jsem ti udělal, ale Daphné toho lituje. Mohla by jsi nám nebo aspoň mně odpustit?"

„Já se ti teda nelíbím! Na to zapomeň. Ty a já nikdy." Vysmála jsem se mu do obličeje. „Myslíš, že bych s takovým ubožákem někdy chodila? Tak to se pleteš. A vlastně ty ses mi nikdy nelíbil a nikdy nebudeš, to si zapamatuj."

„Andrewsonová, ty jsi vtipná. Vidím ti na očích, že mě úplně žereš."
„Ew! Fuj. A neber si moje krásný příjmení do huby!" Okřikla jsem ho.

„Nechceš dneska přespat u mě? Tady v pokoji? Já vím, že je to tady takový depresivní, ale 18. Července tady vždy straší, tak abychom v tom byli spolu." Mrkl.
„Ty jsi vtipnej, Malfoyi. To bych radši spala vedle krysy." Poklepala jsem si na čelo a odešla jsem.

Byly tak 3 hodiny ráno a já slyšela, jak někdo otevírá dveře.
„Kdo je?" Řekla jsem rozespale a zívla jsem si.
Nikdo neodpovídal, tak jsem to řekla znovu. Zase nic.

Najednou jsem uviděla bílé světlo kolem postele a obrys postavy u dveří.
Zaječela jsem a běžela k Dracovi.
Zdálo se, že spal, ale já ho vzbudila.
„Draco! U mě v pokoji-někdo je!"
Draco se usmál a položil mě na postel. Kouknul se na mě a dal mi pusu. Za jiných okolností bych ho zabila, ale teď jsem potřebovala hlavně někoho u sebe.
„Přespi u mě. Já věděl, že přijdeš."

Zachumlali jsme se do deky a společně usnuli.
*****
Ahooj<3 snad se vám kapitola aspoň trochu líbila, i když je vlastně o ničem.
Mějte hezký den!❤️