Girl Who Believed

11. Kapitola

1.3. 1992

Něco vám povím o své rodině.

Narodila jsem se matce Julii Andrewsonové a otci Patricu Andrewsonovi. Oba rodiče byli ve Zmijozelu. Moje mamka pracovala jako profesorka létání a otec pracuje na ministerstvu.
Mamky babičku, stejdu, tetu a matku někdo zavraždil.
Před pár týdny zemřel i maminky otec.
Už rok žiju jen s otcem a je pravda, že půlrok před odjezdem do Bradavic jsem ho vůbec nevídala. Většinu času jsem trávila s mojí nejlepší kamarádkou Miou.
Táta mi od smrti blízkých chce dát všechno na světě. Od knížek až po nejnovější věci v této době.
Dříve jsem k narozeninám dostávala jen maličkosti a teď dostávám vše na co si vzpomenu.
Co se týče babičky Lorraine, ta byla nejhodnější člověk na planetě. Byla v Mrzimoru a vzala si dědečka Johna, který byl ve Zmijozelu. Spolu měli mojí maminku, která jak jsem zmiňovala byla ve Zmijozelu.
Strýček Chris byl také ve Zmijozelu, ale byl to druhý nejmilejší člen naší rodiny (až po mamce)
Teta Martha (zmijozel) naopak byla sobecká, zlá a moc jsme se s ní nevídali, protože by to podle matky nedělalo dobrotu.
Tátovo rodiče neznám, nikdy se o nich nezmínil.

Teď se jdeme vrátit k normálnímu životu.
Co se týká Daph, ta se našla. Den předtím usla na holčičích záchodech.

„Dnes si povíme o lektvaru Drmolící dryák." Řekl chladným hlasem Snape.
Samozřejmě já s Daphné jsme v poslední lavici probírali všemožné drby a nedávali pozor.
„Zdá se, že látku umíte Andrewsonová, že se bavíte se slečnou Greengrassovou. Pojď to vykládat za mě."
„Promiňte." Omluvila jsem se, ale v duchu jsem ho proklínala.
„Tento lektvar slouží k tomu, že člověk říká nesmysly. Vyzkoušíme si to na Longbottomovi."
Celý Zmijozel se začal tlemit a já se nahlas uchechtla.
Snape mu podal lektvar a Neville ho spolkl.
„Harry aaaa teda pes, nee Fidorka. Andrewsonová je hnusnááá."
Otevřela jsem pusu s výrazem "co prosím?!" Ale radši jsem nic neřekla.
„Jessiii randí s Draceeeeem a dudlík se mnouuuu."
„Kdy to vyprchá?!" Zařvala jsem na Snape.
„Za pár vteřin."
Neville už byl zase v pohodě a já už
nemusela poslouchat ty kecy.

„Konečně konec!" Zajásala jsem na Pansy a Daph.
Najednou mně někdo chytnul za rameno. Vypískla jsem.

„To jsem já." Pověděl Draco.
„To bych bez tebe vážně nevěděla."
„Mrzí mě jak jsem-no víš co, včera."
„Myslím, že Jessica nemá zájem." Pošeptala mu do ucha povrchně, ale já ji slyšela.
„Myslím, že mám zájem o omluvu." Opravila jsem ji.
Ona se začervenala, přimhouřila na mě oči a odloudala se pryč. Asi víte, že Daphné Draca miluje, ale už to přehání.

„Promiň, já to tak nemyslel, vážně. Náhodou jsi byla hezká, ale měl jsem špatnou náladu."
„Omluva přijata." Usmála jsem se.
Pansy se na nás usmála a pokynula gestem, aby mě obejmul.

Obejmul mě a já jsem se zčervenala. Ani nevím proč.
„Slibuju, že budu taková jaká jsem byla."
„A já slibuju, že ti nikdy neublížím."

Nevnímala jsem pohledy lidí, nevnímala jsem, že Pansy odešla a také jsem nevnímala, že už se s Dracem objímáme 5 minut a mezi lidmi nás sledovala i Daph.

Běžela pryč, všimla jsem si jí, běžela za ní a chytla jí za ruku.
„Proč mi to děláš, Jessico?!"
„Co ti jako dělám?"
„Draco mě nikdy neobejmul! A tebe skoro každý den objímá! Tebe miluje a mě ne! Děláš to schválně!"
„Za prvé nedokážu přimět Draca, aby tě objímal a za druhé mě nemiluje, jsme jen kamarádi a na vztah jsme všichni moc malí."
Daphné se na mě podívala, propalovala mě očima a já jsem jen pokrčila rameny.
Naštvaně odkráčela pryč a já také. Avšak na druhou stranu.
***
Kam myslíte, že má namířeno Jessica? A co říkáte na Daphnino chování?