Kontrol

•2•

L i l i

Mé oči se začali pomalu otevírat, ale hned jsem je zavřela, jelikož mi paprsky zasvítili do očí a mě to nebylo dvakrát příjemný. Posadila jsem se, tentokrát už s otevřenýma očima a sledovala prostředí, jež bylo kolem.

Měla jsem na sobě stále to samé oblečení jako včera. Krom mé kožené bundy, která byla položená v jednom z rohu pokoje na skřínce a boty, jež jsem měla včera na sobě a se kterými jsem usínala, byli před nočním stolkem, který byl vedle mě.

Chytila jsem se za čelo a vzpomněla si na včerejšek, byl dost psycho. Stejně tak, jako ostatní dny.
Shluboka jsem se nadechla a všimla si dveří, jež se začali otevírat. Sedla jsem si na kraj postele a začala si obouvat pomalu boty.

,,Zdravím," svalil se vedle mě hnědovlasý kluk, který mi včera nabídl přespání. Já to spíš beru jako pomoc, protože to pro mě pomoc opravdu byla.

,,Nechci tě otravovat, už půjdu," zašeptala jsem a hodlala si zajít do obchodu alespoň na suchý rohlík, abych zaměstnala žaludek a nebyl furt tak prázdný, jako vždy.

,,To je v pohodě. Klidně zůstaň," zasmál se a já nad tím zavrtěla hlavou, načež do ložnice nalítli další tři kluci, kteří skočili na postel a já leknutím zajíkla, přičemž všichni ztichli a podívali se na mě.

Teď už mi to opravdu bylo nepříjemné..

,,Vuhuu, neřekl jsi, že máš nový maso," zasmál se blonďák, nakonec se všichni rozchechtali a mě to zamrzelo. Jediný, kdo se nesmál byl Calin a další hnědovlasý kluk, který se spíš díval pryč, než na ostatní.
Nádech, výdech. Jen klid.
Calin stál jako přikovaný na tom samém místě a nemohl se na nic jiného, než se na mě dívat jako smutné štěně.

Začala jsem rychle mrkat a vstala, načež jsem rychle vyšla z ložnice a snažila se najít východ pryč.
,,Lili, promiň. Nemysleli to zle," slyšela jsem Calina za sebou, který mi byl v patách. Mluvil tiše a zlomeně, jako by ho to opravdu mrzelo, ale moje srdce už bylo za ty roky tak prázdné, že mi bylo jedno co a koho to mrzí.

,,To je v klidu, půjdu domů," špitla jsem a on jemně kývl, načež mi ještě podal bundu a já si ji navlékla na sebe.

Vlastně jsem nevěděla, jestli chci domů. Kdybych jen věděla, co je domov.

,,Nechceš odvést? Indigo je jedinej, kdo tady má auto," bála jsem se, že to bude jeden z těch kluků, co se smáli, ale i přes můj odpor Calin zavolal kluka, kterému říkali z nevysvětlitelných důvodů zrovna 'Indigo'.

,,Jasně, hned se oblíknu," naběhl do chodby kluk a hodil na sebe koženou bundu. Vans boty a mohli jsme vyjít, ale já si nebyla jistá, jestli domů chci. Buď bude otec vyspávat kocovinu, a nebo celou noc chlastal a chlastá do teď. Zase ten šimravý pocit v žaludku ze stresu.

,,Můžem?" Zeptal se mě nejistě hnědovlasý kluk a já jemně kývla, načež otevřel dveře a já ho tiše, se sklopenou hlavou, následovala. Vstoupili jsme do výtahu, kde bylo naprosto trapný ticho, ale mě to vlastně dost vyhovovalo, než abych měla něco říct.

Bylo to hrozně zvláštní, že jsem nastoupila s někým cizím do auta. Nevěděla jsem, jestli lidem věřit. Já je znala jako stvůry, které vám nevědomky vysávájí krev a život. Vy těm lidem dáte své roky a oni.. oni se na vás nakonec hnusným způsobem vyserou. Nebo vám nějakým způsobem neskutečně ublíží.
A tohle máte za svou dobrotu. Zajímavé vyhlídky do života, že?
Nastoupili jsme do auta a já si sedla na místo spolujezdce, kdy mě do auta praštila silná mužská vůně. On si voní auto?
Kdo tohle dělá?