Kontrol

•3•

I n d i g o

Křehká dívka s drobným tělíčkem seděla vedle mě a v autě byla rozprostřená její silná vůně.
Cítil jsem z ní nejistotu a strach. Bála se mě?

,,Kam to jedeme?" Zeptala se nejistě a já se zamyslel, jak bych měl odpovědět. Zastavil jsem na semaforu a zadíval se na ní.
Tiše si mnula rukáv od mikyny. Asi vycítila můj pohled a podívala se na mě.
,,Už mi to povíš?" Zeptala se, už podrážděně a zadívala se na mě zvláštně.

,,Jedeme ke mně domů," skoumal jsem její zaschlé slzy smíchané s řasenkou. Překvapeně se na mě podívala a já se na vozovku uchechtl, načež jsem auto znova rozjel a točil volantem na odbočku.

,,Tak to mi raději někde zastav," začala protestovat a já se chtěl už rozesmát, ale nechtěl jsem ji tím urazit. Opět jsem se jen tiše uchechtl a začal mi zvonit telefon. Protočil jsem nad tím očima a nechal ho zvonit.

,,Nemusíš se bát. Holkám jsem neubližoval a nikdy nebudu.. raději mi vysvětli ten řev z toho domu, z kama jsi přišla," zeptal jsem se a poznal jsem, že jsem ji tím totálně vykolejil, sebral vítr z plachet. Říká se tomu různě, ale má to ten samý význam.

,,To nic. Jen menší hádka," řekla, velmi rychle, po chvíli ticha, které bylo nepříjemné pro nás pro oba.
Raději jsem už držel hubu, protože tím, že jsem promluvil, jsem celou atmosféru zas podělal.

Dorazili jsme a ona si vzala tašku, jež jsem si od ní převzal a ona se na mě nechápavě podívala, ale na to už jsem neodpovídal a šel k hlavnímu vchodu do paneláku, kde mě dívka následovala.

,,Ještě jsem se tě nezeptal na jméno," pousmál jsem se na dívku, jež stála se mnou u vchodu a já hledal v kapse klíče, které jsem po chvilce našel a odemkl kovové dveře.

,,Jmenuji se Liliana," vydechla a stále se koukala na zem, jakoby se chtěla skrývat před světem a před lidmi. Byla to zvláštní holka, nedala mi možnost zjistit nic bližšího.
Na její odpověď jsem jen jemně kývl a šli jsme k výtahu, který nás zavezl do pátého patra a my šli do mého bytu, který ovšem nebyl tak zcela uklizený a já jí ještě předem varoval, než jsme přišli dovnitř, načež se jen tiše uchechtla a já jí pozval dál.

,,Máš to tady pěkné," špitla tiše, když jsme si vyzouvali boty.

,,Díky, pojď za mnou," nařídil jsem, načež jsem vzal opět látkovou tašku do rukou, co po příchodu do bytu ležela na zemi a vedl ji svým bytem chodbou do pokoje, který mi pro nic nesloužil, ale občas tam přespávali kluci. Nyní je ale dva měsíce nedotčený a tak jí snad nebude vadit, že zrovna tato místnost bude její pokoj. Povlečení jsem dávno převlékl a vypral, jinak by ten pokoj smrděl blitkama, a to jsem nechtěl, páč, kdybych sem přišel po dvou dnech, poblil bych se taky.

,,Tohle bude zatím tvůj pokoj.. zdrž se jak dlouho chceš. Já budu akorát rád, když se zdržíš na dlouho, alespoň se doma nebudu nudit a nebudu zde sám," uchechtl jsem se a chtěl odejít, ale Lili mě ještě zastavila.

,,Děkuju," pověděla a já se na ni s úsměvem podíval, přičemž jsem jemně kývl a ona se usmála.

,,Dáme kafe?" Zeptal jsem se s úsměvem. Normálně kafe nepiju, ale když si dá někdo se mnou na pokec, tak mi nevadí.

,,Dobrý nápad," zasmála se a přikývla, načež jsme se odebrali do kuchyně, kde jsme si nachystali kávu, se kterou jsme si sedli ke stolu a začali popíjet kofein.
Řekl jsem si, že bych se mohl podívat, kdo mi vlastně v autě volal. Vytáhl jsem mobil a podíval se na zmeškaný hovory.
Petr.

Protočil jsem nad tím očima a přečetl si dvě zprávy, které mi od něj přišli.

27wolfenstein: Chci se tý holce omluvit, fakt jsem to přehnal.. navíc je dost hezká a já bych s ní rád někam zašel.. máš už její číslo? Bavíte se aspoň?

27wolfenstein: Taky mě Calin dost seřval.. já to fakt přehnal, fakt se jí omlouvám!...

Nad jeho zprávama jsem jen protočil očima a dlouze vydechl, načež jsem začal klikat na klávesnici, abych mu odepsal.

indigoisgod: Jo, dojebal si to A omluvit by ses měl, ale nikam s ní stejně nepůjdeš.

Poté jsem poslal další zprávu.

indigoisgod: Něco mi ale nehraje, pak o tom ve studiu třeba pokecáme

Dopsal jsem, odeslal to idiotovi a podíval se na dívku, která tiše, po doušcích, popíjela kofeinový nápoj. Zaznamenala můj pohled a lehce se usmála, načež hrníček z rukou dala na stůl.

,,Chci ti moc poděkovat za ten pokoj.. nebudu tě otravovat dlouho, to rozhodně nemám v plánu.." s úsměvem vydechla a já zvedl jedno obočí.

,,Klidně se zdrž, já s tím problém nemám," trhl jsem rameny a pousmál se taky. Bylo milé, že ji to nepřišlo příjemné, ale rozhodně ji nebudu dávat na hotel. To ji radši vezmu k sobě.

,,Tak.. dobře," zakývala hlavou, trochu nejistě, a znovu si vzala hrníček s kávou do rukou, aby si z něj upila tekutiny.
Byla hrozně tichá a podle mě jí ani nevadilo, když jsme oba nemluvili, spíš jí to podle mě tak vyhovovalo. Zatímco já si s ní chtěl fakt povídat a něco o ní zjistit, radši jsem se neptal, protože jsem věděl, že mi odpoví takovou větou, kdy nebudu vědět o moc víc.

,,Nechceš mi o sobě něco.. no.. říct?" Nervózně jsem se zasmál a podrbal se na zátylku, ,,když jsi teď moje spolubydlící.. tak bych i tobě rád něco věděl.." usmál jsem se a ona se na mě, trošku nejistě, podívala.

,,Já.. nejsem ničím zajímavá.. můj život byl a je nudný.. žádné vzrušení ani nic podobného.." pověděla docela tiše a sklopila pohled na kávu. Tak nějak jsem nevěděl, co jí na to odpovědět a můj pohled přistál na její černé mikyně, kterou měla na sobě. Není jí horko?

,,Alespoň něco.. cokoliv.." řekl jsem, spíš jsem to řekl celkem naléhavě a ona se na mě překvapeně podívala, načež si znovu upila kávy a béžovou tekutinu následně spolkla. Sekavě vydechla a zamyslela se.

,,Mám ráda černou barvu.. moje oblíbená značka bot je Adidas a Nike. A.. mám ráda zvířata, konkrétněji chovám lásku ke kočkám.." řekla náhodné věci, které ji nejspíš v té rychlosti napadli a úlevně vydechl, zatímco já se na ni překvapeně podíval. To jsi mi toho o sobě moc neřekla..
Jen jsem si povzdychl a jemně kývl. Nechci ji do ničeho nutit, když vidím, že o sobě nerada mluví a nerada prozrazuje o sobě své zájmy, nebo tak..

,,Dobře," přikývl jsem a lehce se usmál, přestože mě zklamalo, že toho o ní nevím víc.. upil jsem si kávy a díval se na ní, stále na sobě měla tu mikynu a já si povzdychl.
,,Není ti horko? Klidně si tu mikynu sundej.." řekl jsem trochu nechápavě a všiml si, jak znejistila.

,,To je dobrý. Je mi akorát, není mi horko," pověděla a začala si nervózně mačkat lem rukávu. Nejistě jsem vydechl a podíval se na ní lehce zamračeně. Mile se usmála a tentokrát jsem znejistil zase já.
Ta hádka. Začalo mi to všechno docházet. Je to jako skládačka, na kterou hledáte nápovědu a další dílky, aby se vám složila dohromady.

A já tu skládačku chtěl dát dohromady.

~
Čaukyy❤

Dali mi trochu problém psát z pohledu kluka, jelikož kluk nejsem a šlo mi to trochu s komplikacemi.
Každopádně jsem s tím alespoň trochu spokojená..

A doufám, že i vám se kapitola líbila💘

• neptejsemenanic •