Kontrol

•1•

L i l i

Seděla jsem na střeše paneláku a potahovala z cigarety. Bylo mi špatně. Šimralo mě v břiše, ale nebyli to motýlci, jako v zamilovaných filmech.

Můj otec opět pil, tak jsem utekla a vrátím se až k ránu. Je mi jedno, ať už umrznu nebo ne, nechci se tam vrátit. Takhle probíhalo několik posledních let.

Možná sama od sebe utíkám. Občas sama nad sebou ztrácím kontrolu.. občas je mi tak zle, že nepociťuji hlad. Nemám žízeň. Jen přemýšlím nad tím, jestli vůbec ještě žiju. Existuju, ale pouze fyzicky - má duše už je pryč. Mé tělo je mrtvé. Je tak zničené a oschlé, vyždímané jako sladký citrus, že už se jen potácí ulicemi.

Potáhla jsem si z cigarety a vstala ze střechy paneláku, z něhož jsem sledovala temné ulice a temné dušičky, které se dnes též rozhodly potácet ulicemi.
Mé nohy směřovaly tam, jako vždy, do ulic.

Tohle město jsem dobře znala, ale asi jsem ho chtěla poznat víc, i v té temnotě. Můj otec mi vždycky říkal, že je můj život zbytečný a když vám to celý život bylo vštěpováno do hlavy.. je těžké si myslet něco jiného.

Zabila jsem svou vlastní matku, když jsem se narodila.

Můj otec mi to dával vždycky za vinu, i když je to naprosto nelogické.

Sebíhala jsem co nejrychleji schody, abych se dostala do špinavých ulic. Nasadila jsem si sluchátka do uší a poslouchala, mnou tak oblíbenou Rihannu.

Poslouchala jsem a začala se rozbíhat.
Kdybych mohla, dávno to ukončím, jenže to by máma nechtěla.. ahh, babi mi vždycky říkala, jak úžasná máma byla.

Po tvářích mi stékaly první slzy.

Možná by byl táta jiný, kdybych mámu nenechala umřít. Jak jsem již oznámila, zemřela při porodu, takže jsem ji zabila já.

Chtělo se mi ze smutku a vzteku zvracet. Možná i z hladu, těžko říct. Už nevím kolik dní jsem nejedla. Bolelo mě celé tělo a věděla jsem, že to není jen tak. Mohla bych k doktorovi, jenže.. to je jedno. Prostě nikam nejdu. Jsem ještě v pořádku.

Mé tělo se začalo potit a do úst se mi hrnuly sliny. Budeš zvracet.
Zhluboka jsem dýchala a začala sliny rychle polykat, abych to zahnala a povedlo se. Teda alespoň na chvíli.. znovu jsem se rozběhla, načež mé tělo pociťovalo bolest a já to hodila do nejbližšího keře kolem.
Jen žaludeční šťávy.

Kolem mě prošla nějaká parta kluků, kde se mi chechtali a já nad tím pevně sevřela víčka, aby z nich znova nevyhrkly slzy.
Začala jsem zhluboka dýchat a narovnala jsem se, načež jsem se chytila za hlavu, která se mi začala motat..

,,Hele, seš v pohodě?" Slyšela jsem vedle sebe hlas mladého kluka. Asi v mém věku. Před mým obličejem se objevil papírový kapesníček a já si ho tiše vzala, načež jsem si utřela pusu a snažila se uklidnit z toho, že to můj žaludek evidentně nezvládá.

,,Jo, jsem," odpověděla jsem. Lžeš už i sama sobě? Vydechla jsem a zavřela oči, poté se podívala na kluka s krátkými vlasy, který měl jen milý úsměv a čokoládové oči.
Zapotácela jsem se, protože se mi zamotala hlava.

,,Páni, tys toho vypila," zasmál se kluk a přidržel mě za rameno, načež jsem zavřela oči i ústa, které byli doposud mírně pootevřené.
Jen nejím, ty blbče.

,,Jo, dneska jsem toho vypila dost," zalhala jsem, opět, a srdce se mi na chvíli zastavilo, když jsem si uvědomila, co jsem vlastně řekla. 

,,Pojď ke mně. Můžeš u mě do zítřka přespat. Z kama jsi, jsi z Brna? A jak se jmenuješ?" Vyptával se, ale já mlčela. Šla jsem s ním a věděla jsem, co mě čeká. Proč by mi jinak nabízel přespání?

Něco za to bude chtít a já tak nějak tuším, co. Nemám peníze a asi mi nic nezbývá, při nejhorším budu celou noc vzhůru a v tom nejnejhorším použiju své síly, pokud mi ještě nějaké zbyli. Bylo mi špatně a tak jsem ani nehodlala odporovat. Nevím ani, kolik nocí jsem nespala..

,,Tak řekneš mi tvé jméno? Já jsem Calin," zavrtěl nad mým 'nemluvením' hlavou a já se znovu chytila za hlavu, ve které mi křičelo a skřípalo..
Moje duše volala. Kluk se společně se mnou zapotácel a přitáhl si mě k sobě blíž.

,,Lili," špitla jsem tiše a ucítila ze svých úst smrad po zvratkách.
Tiše se uchechtl a přišli jsme k jednomu z paneláků v Brně. Dovedl mě, stále s rukou kolem ramen, do výtahu a já si povzdychla.

,,Kde ses tak zřídila?" Uchechtl se kluk se jménem Calin a já nad tím pobaveně zavrtěla hlavou. Zamyslela jsem se, jak odpovědět.

,,Život mě zřídil," řekla jsem s hloupým úsměvem a on se na mě zvláštně zadíval, načež otevřel kovové dveře od výtahu a před námi se ocitla chodba ve tvaru čtverce, kde byli kolem čtyři byty.

Calin se rozešel hned do bytu před námi a začal odemykat, načež jsme vpluly do jeho bytu a on mě dovedl, nejspíš do jeho ložnice, kde jsem se hned svalila do jeho postele a přikryla se dekou, která voněla mužskou vůní.
Jak nezdvořilé, Lili.

Teď jsem ignorovala své myšlenky. Spíš mě to nezajímalo a vysílením po zvracení a vysílením, díky tomu, že žiju.. jsem usínala.

Tak plán o tom, že budu celou noc vzhůru selhal, výborně, jo.

Slyšela jsem pak už jen tiché uchechtnutí, zatímco jsem upadala do říše snů.

~
Chcete pokračování? (Jen chci vědět, jestli to má vůbec smysl).

• neptejsemenanic •
a.k.a. • oujeje •