Kontrol

•6•

L i l i

Opravdu se mi nechtělo, ale nakonec mě Pavel nějakým nepochopitelným způsobem vytáhl do kavárny a já se tam šourala pomalým krokem, zatímco on už tam určitě dávno byl.

Vešla jsem do kavárny, kde zvoneček nade mnou zacinkal a já si okamžitě všimla černovlasého kluka, jež na mě upřel pohled a sledoval mou chůzi až k němu je stolu.

,,Rád tě po letech zase vidím, Li," Poslední slovo se mi ozvalo v hlavě jako ozvěna. Byla to jeho typická přezdívka pro mě, nikdo jiný mi tak neříkal. Jen Pavel.

,,Co tady děláš?" Zeptala jsem se a různě si hrála se svými prsty, zatímco on se pohodlně opřel a tiše mě sledoval. Vládla ve mě nejistota. Na mou otázku se široce usmál a zamručel si.

,,Přijel jsem po dvou letech pozdravit staré přátele," široce se usmál a já se na něj zamračila. Nestála jsem o jeho pozdrav ani o to, abych tady s ním seděla.. styděla jsem se za sebe, že právě teď a tady před ním sedím..

,,Tak mě nech být a běž pozdravit ty staré přátele," pověděla jsem a on pobaveně zamlaskal a zavrtěl hlavou. Znovu se široce usmál a podíval se očkem po číšnici, která šla k našemu stolu a já si objednala cappuccino, to samé si objednal i Pavel.

,,Jistě, ty nejsi stará přítelkyně. Jen jsme BYLI přátelé," zdůraznil minulý čas, ,,pak se spolu vyspali a já ti zaplatil, a potom.. Jako bys mě už nechtěla vidět, a já na tebe měl takovou slabost.." bolestně se na mě zadíval, ale následně nasadil kamennou tvář. Dívala jsem se mu do očí, nehodlala jsem ustupovat. Nebylo mi příjemné o tom mluvit, i když on sám mi to vlastně nabídl, jelikož viděl, že to se mnou jde z kopce.

,,Pavle, tohle nejde.. musím tady být?" Zeptala jsem se a on se usmál, načež jsem se později opřela taky. Jako by snad držel zbrojní pas a chystal se na mě každou chvíli namířit zbraň. Jeho přítomnost mě dělala nervózní víc, než jsem čekala.

,,Sotva jsi přišla," tiše se uchechtl a já se na něj zle podívala. Vážně to tady musel vytahovat?
Do háje, já to neměla přijímat.

,,Nebudeme o tom mluvit, že ne?" Řekla jsem zlomeně a podívala se do jeho tváře. Havraní vlasy mu spadali do jeho ledově modrých očí a svými plnými rty se na mě sebevědomě usmíval.

,,Jistě, že ne," jemně kývl a číšnice nám přinesla kávy, načež si svůj hrníček hned vzal a znovu se pohodlně opřel.
Tiše jsem si upila kávy a pěna mi zůstala nad horním rtem, který jsem si automaticky olízla.

,,Můžeš mě přestat sledovat?" Zeptala jsem se ho, trochu naštvaně, když jsem zvedla pohled od kávy a on mě stále sledoval.

,,Ono to ani nejde, když jsi ještě krásnější, než před dvěma roky," pobaveně se na mě podíval a já si nad tím povzdychla, načež se uchechtl.

,,Co vlastně bylo tak naléhavé, že jsi mě chtěl vidět?" Zeptala jsem se ho s lehkou naštvaností v hlase a zamračila se na něj. Znovu se na mě pobaveně podíval.

,,Ty jsi to, co jsem chtěl vidět," položil hrníček s kávou na stůl a naopak jsem si zase já upila kávy a zadívala se jen na bílí hrníček.
,,Jak se vlastně máš?" Zeptal se s širokým úsměvem a já se zhluboka nadechla.

Opět jsem se na něj podívala, jeho oči svítily chtíčem, doufal že dneska budu jeho kořist, kterou si po letech znovu uloví, znovu si ji získá a zmocní se jí po zbytek noci.

,,Přišla jsem si s tebou dát kávu, až ji dopijeme, rozloučíme se a každý si půjdeme po svých," i když jsem měla dopitou jen první polovinu kávy, nechtěla jsem se s Pavlem vybavovat. Cítila jsem z něj, že mě dneska jen tak nenechá, chtěl mě mít znovu ve své moci. Několik žen o něj stálo a přálo si, aby s ním trávili čas a divoké noci, proč mě prostě nemohl nechat a jít s nimi do divokých vod?
Lehce se zamračil.