Uzavřená |Mattem, Moon|

-2-

,,Tak z tohohle bude průšvih." Řeknu jakmile uvidím ze střešního okna zástup lidí v mém věku.

Prostě se zamknu v pokoji a nedám o sobě vůbec vědět. Život introverta. Místo toho, abych si užívala si radši přečtu knihu v rohu mého pokojíčku. Nepomáhá mě takhle uklidnit.

-

Dům je plný lidí sedím se sluchátkama v uších a nechám se unášet hudbou. Slyším hlasitou hudbu a pár lidí procházet se po malé chodbičce před mým pokoje. Čištění pozvracených koberců bude moje zítřejší zábava.

Uslyším menší šramotění u mých dveří, podívám se k nim a uvidím u nich malý papírek. Jako kdyby ho tam teď někdo podstrčil.

'Ahoj, vím že tady jsi.' stálo na papírku, kdo to sakra je.

'Kdo jsi?' Tak zněla otázka co jsem na papírek napsala. Byla jsem u dveří, ale i přes ně jsem cítila jeho záda na dřevěnné desce. Papírek se ocitl zpět. Proč by si se mnou tenhle člověk psal, když může jít dolů užívat si všechnu tu zábavu.

'Neznáš mě, stejně jako já tebe.' Přišlo mi to docela strašidelné, když jsem se nad tím zamyslela.

'Takže pan tajemný, proč si neužíváš dole všechnu tu zábavu?' Posunula jsem papírek za dveře a poslouchala škrábání propisky o už skoro popsaný papír.

"...nechceš jít dolů, ten tvůj kamarád to tam pořádně rozjel." Slyšela jsem, jakoby na něj někdo mluvil, ženský hlas, asi bude docela žádaný. Nevím jak mě tohle teď napadlo.

"...co zase Kuba vyvádí..." Slyším jen málo z jejich rozhovoru, díky hlasité hudbě. Po chvíli žena odešla, ale onen pan tajemný zůstal. Papírek se objevil u mě, ale přestávám cítit jeho přítomnost.

'... moje číslo, napiš mi.' Co? Proč bych mu měla psát?

...

Ráno jsem se vzbudila docela brzo. Rozhodla jsem se, že do školy pojedu brzo, abych se nemusela hádat se sestrou kdo to uklidí.

Ve škole jsem se nudila skoro nikdo tam nebyl. V tom jsem uviděla Adama s nějakýma klukama. Ignorovala jsem ho a mu to ku podivu nevadilo.

Když už přijížděl autobus, zahlédla jsem ve dveřích Denny obejmula jsem ji s rozespalím obličejem. Pak jsem ji všechno řekla. Pořád jsem, ale musela myslet na toho tajemného muže.

...

Po škole jsem neměla náladu někam jít tak jsem šla domů. Otevřela jsem domovní dveře a byla jsem docela překvapená když jsem uviděla polovinu našeho domu uklizeného. Přišla jsem do mého pokoje a uviděla mámu jak mi vyklízí šuplíky.

„Co se tu děje?" Zeptala jsem se nechápavě.

„Zlatíčko... Asi si dost velká abych ti to mohla říct. Přišel nám příkaz k exekuci. Tvůj otec se zadlužil a všechny je přepsal na mě. V tomhle bytě už být nemůžeme, proto zítra odjíždíme k babičce." Řekla a mě se utvořil knedlík v krku. Chtělo se mi brečet, protože jsem nedokázala uvěřit jak to mohl otec mámě udělat.

Začala jsem tedy mámě pomáhat. Potom co jsme měli většinu zabalenou, jsme si ještě chvíli povídali. Následně jsem ji pak musela utěšit, jelikož  ona sama nevěděla jak to s námi všemi bude, a jestli dokáže dluh zaplatit. Vařil se ve mě vztek a smutek. Všimla jsem si že mi zvoní mobil, zvedla jsem ho a odešla do koupelny. Byl to Adam.

"Haloo??" Řekla jsem do telefonu, když se dlouho nic neozývalo. Bylo to divné, když jsem hovor típla přišla mi od něj zpráva.

Podvedl jsem tě.

Přesně tak zněla zpráva kterou mi poslal. Hned jak jsem si ji přečetla, zavolala jsem mu. To přece nemůže být pravda, vždyť ještě nedávno jsem mezi námi cítila tu pravou energii a lásku. Telefon mi nezvedal, srab. Nechápala jsem to. Chtěla jsem vědět kdo to byl, kdo byl pro něj tak důležitější než já.

Ahoj, druhá kapitola je tu. Doufám že se vám libí. 

Kikina :))