Sensitive || n. h. ff [POZASTAVENO]

o9 - Nemožné možným? Ne. Nemožné...

Smrt bývá bezbolestná.

Ano, její příčina občas bolí, ale samotná smrt je milosrdná.

Dopřeje vám naposledy cítit se volně, povzneseně, uvolněně a dokonce i šťastně.

Lidé se smrti často bojí. Ale přijít musí. A proto, když už to má být to poslední v našem životě, umožní nám cítit se tak nádherně, jako nikdy.

A já ty všechny úžasné pocity vnímala. Byla to jen nepatrná chvilka předtím, než mě pohltila nicota, ale cítila jsem to.

Ačkoliv jsem umírala, cítila jsem se šťastná.

Dokud se mi v hlavě neozvalo otravné pípání.

Opakované, intervalové, a neutišitelné.

Doteď jsem nebyla schopná vnímat nic, ale teď mi přijde, jako by moje veškeré končetiny vážily tunu, a oční víčka skoro tuny dvě.

Hlava mě třeští jako po celodenním flámu, ale oproti bolesti v mém boku to není skoro nic.

Ztěžka dýchám a sotva pohnu prsty na nohou.

Pak ale najednou ucítím ještě něco. A ne, bolestivé to není.

Tedy, cítím vpich v ruce díky kanyle, ale to nebylo to jediné.

Teplo vycházející z čísi dlaně obalovalo mé zápěstí, jak mě za něj kdosi držel.

To mě přimělo otevřít oči.

Chvíli mi trvalo, než jsem se pořádně rozkoukala, ale jen co jsem zase normálně viděla, spatřila jsem někoho sedět u lůžka, na němž jsem ležela, přikrytá sterilně bílou přikrývkou.

Do nosu mě udeřil pach desinfekce, jak už to tak v nemocnicích bývá, ale stále jsem nechápala, co tu dělal on?

,,Nialle?" ztěžka vydechnu, a sbírám všechny své síly k tomu vůbec něco říct a zároveň racionálně uvažovat.

Po mém oslovení ke mně zvedl pohled a oči se mu rozsvítily úlevou.

Celý jeho výraz ve tváři se projasnil. Jako by byl rád, že jsem vzhůru.

,,U všech svatých, tak jsem doufal, že se probereš!" oddechl si a o něco pevněji sevřel moje zápěstí, za které mě stále držel.

Když se tím směrem podívám, dojde mu to a ruku raději stáhne pryč.

,,Co se stalo?" nechápavě se ho zeptám.

Neměla bych být už konečně mrtvá? Vždyť jsem znovu nebyla v tom prázdnu, jako posledně, kdy ke mně promlouvaly vyšší mocnosti, co mi daly dar senzibility.

,,Jeden kluk z party zdrogovanejch blbců tě postřelil, a kdybys přede mě neskočila, střelil by mě." řekne mi to, co si pamatuju jako poslední před bolestí způsobené kulkou a pádem na tvrdou, studenou zem.

,,Myslela jsem, že je po všem..." vydechnu zmoženě, jen co mi dojde, že mě ony mocnosti zase nenechaly odejít a vidět se s mou rodinou.

,,Pro Boha, ne! Střela prý naštěstí nezasáhla žádné životně důležité orgány. Na sále ji vyndali a ošetřili ti ránu. Pár dní si tu poležíš, ale budeš v pořádku." informoval mě brunet s takovou dávkou úlevy, jako bychom byli dobří přátelé.

,,Jaktože tě tu doktoři nechali? Co já vím, tak k pacientům mohou pustit pouze rodinu a příbuzné." poznamenám onen fakt, že tu sedí vedle mě a usmívá se jako měsíček na hnoji.

,,To sice jo, ale vzhledem k tomu že se ví, že nemáš..." zasekl se a najednou nevěděl, co říct, ale došlo mi to, tak jsem jen pokývala hlavou na znamení, že chápu. ,,Tak mi dovolili tu s tebou být, než se probereš."