Sensitive || n. h. ff [POZASTAVENO]

13 - Demonstrace s útočníkem skrytým uvnitř...

Proč mě najednou všechno tak moc bolí?

Proč se mi v celém těle najednou rozprostírá taková bolest?

Je to snad tím, že se stále nedokážu vypořádat se svou minulostí a teď mi jí osud předhazuje? Strká mi moje chyby přímo pod nos?

Vážně, život je krutý. A když už si člověk myslí, že nemůže být hůř, on to vezme jako osobní výzvu a snaží se nám ukázat, že vždy hůře být může. Vždy.

Možná přesně proto to tak bolí.

A tak klečím ve svojí kuchyni a slzy už mi kanou po tvářích jako by se přetrhla hráz s vodou. Jedna slza hned střídá dvě další a tak pořád a pořád dokola.

,,Thio, věř mi, nedělám ti to naschvál. Ani nikdo jiný. S tímhle ani nejvyšší mocnosti nepočítaly. Nikdo netušil, co se rozpoutá s oživením Jackobova těla..." snažil se mi promluvit do duše ten, kvůli kterému tu teď klečím v slzách. Ta věc, co si půjčila Jackobovu podobu a teď mi způsobuje hoře.

,,Trhni si." hlesnu nakonec, jen co se mi podaří svoje slzy trochu ukočírovat.

,,Thio, prosím-" ,,Ne! Trhni si! Vy všichni, co mi celý život vše ničíte! Nechte mě jednou pro vždy být! Vemte si ten dar zpět! Já ho nechci! Ani nemůžu říct, že jsem si ho nezasloužila, protože tohle mít je spíš za trest." skočím mu horlivě do řeči a hned po první větě se zvedám, dojdu až k němu a prst mu bořím do hrudi s každou výčitkou.

,,Seberte si, co jste mi dali, vrať se zpět a Jackobovi i mně dejte navždy pokoj, slyšíš?" ostře ho žádám, než se otočím na patě a oddupu do svojí ložnice.

Tam se hned ve skříni vrhnu na první oblečení, co mi padne pod ruku. Džíny, černobílé pruhované tričko a džínová bunda? No, to musí stačit. Nejdu na přehlídku, tak se z toho svět nezblázní...

V rychlosti si zastrčím telefon do kapsy kalhot, klíče do druhé a rychle dojdu do předsíně, kde si rychlostí blesku obuju svoje tenisky.

Ještě než jsem stačila zabouchnout vchodové dveře svého bytu, slyšela jsem, jak mě zevnitř volá, ale ignorovala jsem ho.

Rázným krokem vezmu patra po schodech dolů, a těsně před dveřmi, když už jsem na chodníku a kráčím se skloněnou hlavou slepě vpřed, stačím do někoho narazit.

,,Pardon." odseknu rychlou omluvu, ale dotyčný mě nenechal ho jen obejít a vytratit se mu z dohledu. On si mě vzal za rameno a otočil k sobě.

,,Thio?" oslovil mě, a já se nestačila divit.

,,Nialle, co tady děláš?" ptám se ho s jasným překvapením. Nemám tušení, kdo za tímhle stojí, ale to, jak si se mnou hrají všechny možné mocnosti světa mě už přestává bavit...

,,Simon mi dal tvojí adresu. Chtěl jsem si s tebou promluvit, protože si pořád myslím, že jsem ti dostatečně nepoděkoval za záchranu života..." začal nervózně, a dlaní si promasíroval zátylek.

To mě přimělo se konečně znovu usmát. To, jak nesmělý byl. A přitom je to taková celebrita, u které by to nikdo nečekal...

,,Nialle, vůbec to neřeš, ano? A určitě to zas tak vážné být nemohlo. Jo, schytala jsem kulku do břicha, ale nezabilo mě to. Což logicky značí, že by to nezabilo ani tebe, tudíž jsem ti nezachránila život. Jen několik dnů proleželých v nemocnici a bolesti po operaci." uchechtnu se, a myslím to naprosto upřímně, i když s dávkou nadsázky.

On se sice pousmál, ale pořád se zachmuřeně mračil. Nedokázal se zbavit vlastního pocitu viny, za nějž nemohl. Jo, to znám.

Akorát že já za to mohla.