Sensitive || n. h. ff [POZASTAVENO]

1o - Zoufalá spousta otázek, zoufale málo odpovědí...

Kdybych byla normální holka s normálními sny, řekla bych, že se mi to jenom zdá. Jenže to tak není, a já určitě zrovna neležím v posteli.

Musel to být on. Znala jsem ho moc dobře na to, abych si ho s někým spletla.

Shlížel na mě ze svojí výšky, i když byl vyšší jen o půl hlavy, než já, jeho zelené oči neustále se měnící s modrou jiskřily něčím, co jsem nedokázala identifikovat, ale bylo to silné.

Pískově blond vlasy mu lezly do očí, tak jako jsem to znávala z dob, co jsme spolu byli.

Byl to zkrátka on.

Můj Jackob.

,,Ahoj, Thio." pozdravil i on mne.

Jeho hlas, s typickým chraplavým dozvukem za každým jeho slovem, mnou otřásl v základech. Zamrazilo mě z jeho oslovení v zádech. Naposledy mi takhle řekl... Ani nevím kdy.

,,Jak je tohle možné? Já... Oplakala jsem tě. Celá tvá rodina, tvůj bratr, tě oplakala. Sakra, vždyť jsem byla na tvém pohřbu!" rozkřičím se, když mi tento hrůzný fakt konečně dojde.

,,Máš být mrtvý! Co se sakra děje?!"

Moje zoufalost a strach už narostly tak moc, že je nedovedu potlačit. Zkrátka křičím a rvu si vlasy na hlavě v domnění, že mi to nějak pomůže tohle všechno vyřešit.

Jenže mi to nepomůže nijak. Jen mě z toho bolí hlava...

,,Taky že Jackob mrtvý je." promluvil znovu, a o dost uvolněněji než já. Ale dokonale mě zmátl.

Už jsem se ho chtěla dál ptát na věci typu 'Jak to krucinál myslíš?!', ale předběhl mě. ,,Tady ne. Musíme někam do soukromí. Tam ti vše povím." přislíbil mi, a já ho tedy zavedla k sobě do bytu.

Celou cest jsme šli mlčky vedle sebe a já neustále po očku sledovala jeho obličej, který se zdál naprosto uvolněný a bezstarostný.

Zato já byla přesným opakem.

Byla jsem napnutá jak struna a neustále si pokládala otázky, na které stejně asi nikdy nedostanu odpověď. Alespoň ne na většinu...

Promluvil až ve chvíli, kdy jsme se posadili já do křesla a on naproti na gauč a obezřetně jsem ho pozorovala.

Už ale jeho první věta dokázala, že mě může zmást ještě víc. ,,Máš u sebe tu složku?"

Nemám tušení, jak o ní věděl, a ne že by se mi zrovna chtělo mu jí ukazovat. Vždyť i pro mě to bylo jak z nějakého paralelního vesmíru!

Podezřele si ho měřím přimhouřenýma očima, a když se nepohnu z místa, povzdechne si, spojí dlaně k sobě a skoro až rodičovsky se na mě podívá.

,,Dobrá tedy, půjdu narovinu." začal, ale hned začátek jeho monologu se mi nelíbil. ,,Vyšší moc tě poslala naposledy na Zem s podmínkou, že se nebudeš vměšovat do Niallova života. Jenže jsi to právě porušila."

,,Fajn. Sice je děsivý, že vypadáš jako Jackob a mluvíš jako Jackob a přitom Jackob nejsi, ale víc mě znepokojuje, jak tohle můžeš vědět?!" pomalu začínám zase histerčit. Měla bych asi zajít za psychiatrem.

To by dopadlo...

'Dobrý den. Poslední dobou se mi dějí divné věci a já ztrácím nervy. Víte, umřela jsem, abych zachránila něčí život, ale jakési mocnosti mě poslaly zpět a umožnily mi žít. Nesměla jsem teda už nikdy zasahovat do života toho, koho jsem předtím zachránila, ale já to udělala a nechala se postřelit zdrogovaným magorem. Jo a taky vidím svého mrtvého bývalého přítele, co tvrdí, že není tím, kdo je. Jinak se zase nic moc neděje...'