Sensitive || n. h. ff [POZASTAVENO]

o1 - Zachránit peníze, nebo životy, Simone?

,,Haló, Simone? Tady Thia. Potřebuju se s tebou na něčem domluvit. Máš dneska čas?" mluvím do telefonu, který držím mezi uchem a svým ramenem, zatímco se snažím jen ve spodním prádle nasoukat do těsných, černých kalhot.

,,Určitě. Můžeme se sejít v Lemon's. V kolik dorazíš?" odpověděl mi Simon z druhé strany a já úlevou skoro nedýchala.

,,Za chvíli. Dej mi dvacet minut. Sejdeme se tam. Končím." oznámím mu a hovor típnu, abych si konečně dopnula ty zpropadené kalhoty.

Pak ještě naslepo nahmatám nějakou bílou tuniku, vezmu si jen telefon do zadní kapsy kalhot a klíče do přední, než se obuju do tenisek a zavřu za sebou svůj byt.

Po tom, co se mi v noci zdálo, jsem nemohla otálet ani minutu.

Někdo měl brzy zemřít, a já tomu tentokrát hodlala předejít.

Nechci opakovat stejnou chybu, jako u našeho psa Amy, u otce a- hlavně ne stejnou chybu jako u Jackoba.

Za ty roky jsem se dostatečně poučila a naučila se svým snům, vizím, věřit.

Spousta lidí se mě pokoušelo zastavit a vyfotit se se mnou, ale já měla až moc na spěch, a nezbylo mi nic jiného, než všechny zdvořile odmítat. Pokoušela jsem se jejich zklamání ulehčit úsměvem, ale pramálo mi záleželo na tom, co si o mě pomyslí. Momentálně jsem měla v rukou něčí život. A to je pro mě až příliš velká zodpovědnost.

Do restaurace doběhnu vážně za čtvrt hodiny, a pohledem vyhlížím sympatického muže ve středních letech.

Naštěstí ho najdu jak sedí u stolu, cosi ťuká do telefonu a popíjí u toho sklenici s vodou a citrónem.

Jako uragán se k němu přiřítím, posadím se naproti němu na židli a začnu ze sebe chrlit jednu informaci za druhou.

,,V noci se mi zdál sen o někom, koho neznám. Už jen to je zavádějící, ale každopádně, hlavní je to, že se mi zdálo o jeho smrti. Nevím, jestli to tak můžu říct, ale k mému štěstí jsi se v tom snu objevil i ty, a mě napadlo, že ty toho člověka znát budeš." mezi větami jsem se sotva nadechla, a tak po tom, co tohle dopovím, popadám zběsile dech.

Simon na mě hledí s nepatrně vytřeštěnýma očima, než mě konejšivě chytí za ruce a klidně pronese: ,,Thio, zkus to konkrétněji, a hlavně pomaleji."

,,Dobře, tak... Nevím kdy by se to mělo stát, ale ten dotyčný má mít autonehodu, když pojede z udílení nějakých hudebních cen. Má do něj narazit náklaďák, co mu na křižovatce vjede do cesty, ačkoliv měl stát na červené. Pořádně jsem si stačila zapamatovat, že ten kluk měl čisté, modré oči a hnědé vlasy, a bylo mu méně jak třicet." popíšu mu, co vše vím, a moc se modlím za to, aby věděl, o koho jde a já tak mohla předejít jeho smrti.

Simon mě celou dobu pečlivě poslouchá, a je vidět, že dost přemýšlí.

,,Hm... To může být spousta lidí. Zastupuji spoustu zpěváků, co vypadají jak jsi mi popsala, a mají jet zítra na udílení cen." přemýšlivě  kroutí hlavou a propaluje očima ubrus na stole, jako by na něm mohl najít odpověď.

,,Je mi líto, ale tohle je to jediné, co si pamatuji. Teda... V tom autě seděl někdo s ním. Další tři kluci. Ale ti by měli být jen zranění a ležet v nemocnici. Moje vize se zaměřila přesně na toho, co seděl za volantem." vybavím si poslední detaily, ale více vážně už ne.

,,Počkej... Takže tam celkem byli čtyři?" zeptal se, a zdálo se, jako by tenhle dodatek měl velký vliv na jeho paměť. Vybavil si snad, o koho by mohlo jít?

,,Víš kdo jsou ti kluci? Víš, kdo by měl podle mé vize zítra zemřít při autonehodě?!" ptám se ho dychtivě a nahnu se přes stůl, aby mi neuniklo jediné slůvko.

,,Možná, ale problém je, že tam jsou dva bruneti s modrýma očima. Potřeboval bych nějaký přesnější popis, abych je mohl rozeznat." chytí se za bradu a přejede si po dvoudenním strništi.

V hlavě si snažím vybavit cokoliv, co by ty dvě tváře od sebe odlišilo, ale jako bych nemohla vidět nic víc, než vyděšený pohled v modrých očích a pak... tmu.

Vydechnu ze sebe přebytečný vzduch a povzdechnu si.

,,Promiň, ale vážně nevím, jak ti pomoct. Ale nenapadá tě, jak to vyřešit? Třeba jen to, že by na ta udílení nejeli?" nejistě se ho zeptám.

On ke mně zvedne oči a dívá se mi do tváře, jako by čekal, že mu řeknu, že si dělám jen legraci.

,,Myslíš to vážně? To jim mám oznámit, že na udílení nejednou z důvodu, jenž jim nemůžu říct, ale je to pro jejich dobro? Jeli by tam na vlastní pěst a neposlechli mě. Už jsou nominovaní v pěti kategoriích. Vyškrtnout je ze seznamu by se rovnalo sebevraždě." rozhazuje rukama a z očí mu létají jiskřičky, a já jen čekám, kdy se z jisker stanou blesky.

,,Simone, já vím, že to, aby tam jeli, je pro ně i pro tebe, jakožto manažera, důležité, ale jsou pro tebe důležitější peníze, nebo jejich životy?" nasadím mu brouka do hlavy, a přeju si, aby mi odsouhlasil můj prvotní návrh a zítra je nikam nepouštěl.

Chvíli mlčky přemýšlí. Pohled nepřítomně upírá někam mimo mě, a skoro můžu slyšet, jak se mu všechna kolečka v hlavě namáhají tím, jak se snaží něco vymyslet.

A náhle, jako by mu najednou, z ničeho nic, svitl nápad, se na mě s úsměvem podíval.

,,No? Tak na co jsi přišel? Přiměješ je zůstat doma?" s nadějí v očích na něj pohlédnu, ale on k mému zklamání zakroutí hlavou. Já posmutním, ale jemu se úsměv nikam nevytrácí. A začínám se bát toho, na co jeho, ačkoliv chytrá, tak někdy velmi pomatená hlava, přišla.

,,Na udílení pojedou. Ale nemusíš se bát, že by se jim něco stalo. Zařídím, že s nimi pojede někdo, kdo je může díky svojí intuici kdykoliv varovat." stále s úsměvem se na mě díval, a byl svým nápadem evidentně nadšený.

,,Kdo?" zeptám se, ale bojím se, že začínám tušit, kdo mu přišel na mysl. A pak se mi to potvrdí, jen co se na něj začnu více soustředit a zaslechnu jeho jedinou, zato hlasitou, myšlenku.

,,Ty."

______________________________________

A/N

Další, počtově první oficiální díl téhle storky, je tu! 😍🎉🎊😅

Co zatím říkáte? Myslíte, že nehodě Thia předejde a zachrání všechny čtyři, nebo se jí to nepodaří a jeden z nich skutečně zemře? 😱

Máte nápad, kdo by měl být oním nešťastníkem? O kom se Thie zdálo? 🤔

To se ještě dozvíme! 😁

Zatím se mějte krásně! ❤️💞✨

______________________________________

Markéta Kučerová