Sensitive || n. h. ff [POZASTAVENO]

o3 - Prozradily mi to ty oči...

Za případné chyby nebo překlepy se omlouvám, ale na opravu kapitoly se vrhnu až někdy jindy...

I tak ale přeji pěkné počtení!

Prosím jen, abyste si přečetli moje slova autora na konci kapitoly.

Děkuji.

_________________________________________

Před hodinou mi volal Simon, že mě vyzvedne, tak ať se mezitím nachystám.

Nedal mi, pro mě, nijak vražedně málo času. Stačilo mi si oholit nohy, umýt si vlasy a nalíčit se. Udělala jsem si jen trošku červené stíny, tenké linky a řasy přejela řasenkou. Teď jsem stála před svým zrcadlem, co se táhlo od stropu až k zemi, v rudých šatech a s vlasy zčesanými do okrasného culíku.

Přemýšlela jsem, jestli si mám na rty dát ještě matnou, červenou rtěnku, a nakonec tak udělala. A sakra, že jsem byla sexy!

Když už jsem byla na nervy z té 'akce', jakou jsme se Simonem naplánovali, alespoň si budu jistá, že mi to fakt sekne.

Do zlatého psaníčka jsem si vzala jen svůj telefon, klíče od vily a v předsíni si nazula rudé, sametové boty na deseticentimetrovém, jehlovém podpatku, když zvenčí zatroubilo Simonovo auto na znak, že je tu.

Nasednu do jeho černého SUV Suburban na místo spolujezdce, a když si zapínám pás, vyjíždí z mojí příjezdové cesty mezi udržovaným trávníkem s malou fontánkou.

,,Ahoj. Docela ses vyfikl." pouznale pokývám hlavou nad jeho perfektně padnoucím černým sakem, a temně rudou kravatou. ,,Sladil ses s mými šaty?" zasměju se pobaveně, jen co mě to napadne.

Snažím se tím zároveň vést jinou konverzaci, hlavně abychom nezačali mluvit o dnešním plánu...

,,No, tak trochu ano. Ale toho si sotva někdo všimne." zasmál se se mnou, ale dál se díval na cestu. Měli jsme celkem pech, neboť byla dálnice, po níž jsme jeli, skoro jako ve své denní dopravní špičce. No, spousta lidí se vracela z práce, takže bude zázrak, když pojedeme rychlostí metr za minutu...

,,Vypadá to, že nemůžeme zajet prvně do vily kluků a musíme se sejít až tam s nimi. Já jim zavolám." oznámil jen jako samozřejmost, a na telefonu vytočil handsfree spolu s telefonním číslem na osobu, kterou měl pojmenovanou jako Liam.

,,No, kde vězíš Simone? Neměl jsi už přijet před deseti minutami k nám?" ozval se klučičí hlas z reproduktoru jeho telefonu.

,,Trochu jsem se zasekl na dálnici. Sejdeme se rovnou na udílení. U stolu sedíme všichni dohromady, takže se určitě najdeme. Neboj." uklidňuje ho muž po mojí pravici a já se jen culím nad tím, jak spolu ti dva mluví. Skoro jako otec a syn.

,,Fajn, ale nezaručuju ti, že se mi podaří ohlídat kluky aby se neopili ještě než dojedeš. Být tebou, tak se tam pokusím dostat co nejrychleji to půjde, nebo se katastrofě nevyhneme." zasmál se odlehčeně hlas na druhém konci hovoru, ale mě tak moc jeho slova vtipná nepřišla.

Já se zarazila, ztuhla jsem v pohybu, a na chvíli se mi zatmělo před očima. Ale to jen proto, aby se mi před nimi objevil obraz.

Nebyl čistý, byl trochu rozmazaný, ale i tak jsem viděla čtveřici kluků sedících u jednoho velkého, kulatého stolu, jak se vesele smějí a tři z nich jsou evidentně ve více, než-li dobré náladě.

Pili další a další sklenky zlatavé tekutiny, a jejich smích byl hlasitější a hlasitější...

Obraz zmizel a já zase hleděla na cestu přede mnou, kde se tlačilo několik aut.