Temnota [DOKONČENO]

Zapomenutá pravda

Nevím jak čas plynul když jsem byla, řekněme, zdrogovaná, ale myslím že pěkně dlouho.

Potom co účinky Ilusion vyprchaly, mi dávali vždy tác s miskou čehosi co měla být ovesná kaše a voda. Ani jednoho jsem se nedotkla, protože jsem tušila že jedno z toho má v sobě drogy, které mě měly dostat do limbu, aby mi v klidu dávali Ilusion a já je nekousla, zase.

Tak jako každý den se otevřely dveře a vstoupil do nich Sergej s tácem "jídla", které položil přede mě a vzal si tác ze včerejška.

,,Jestli nebudeš jíst, klidně ti to jídlo dáme i násilím.'' Plivla jsem té hordě steroidů do ksichtu, což se mu dvakrát nelíbilo, a tak ke mě nasraně došel, chytl mě za vlasy a škubl za ně takovou silou, až jsem vykvíkla bolestí.

,,Sergeji, to stačí.'' Řekl Chuck, který ale nebyl z reproduktorů, byl před mou celou a pozoroval to divadlo, které se před ním odehrávalo.

,,Necháš nás o samotě?'' Sergej se na mě zhnuseně podíval, pustil mě a odešel. Chuck si to ke mě došel jakoby se nechumelilo, zavřely se za ním dveře abych neutekla a my byli sami.

,,Omlouvám se za něj, Sergej je prostě, výbušné povahy, naštve ho cokoli a kdokoli.''

,,Co tu chceš? Přišel jsi mi dát tu srajdu osobně? Nebo jsi mě přišel mučit reálně?'' Chuck si ke mě dřepl aby byl na mé úrovni, protože já jsem seděla na zemi a snažila se od něj co nejdál odtáhnout.

,, Přišel jsem ti jen říct proč jsem tě sem unesl a, jak ty tomu říkáš, mučím. Pravdou je, že se jen mstím, za to co jsi před deseti lety provedla.'' Posměšné jsem si odfrkla a jen zakroutila hlavou.

,,A co jsem podle tebe udělala?'' Podívala jsem se mu do očí a hledala nějakou lež, cokoli co by mi potvrdilo že si se mnou jen hraje, ale nic jsem nenašla, jen nenávist, hněv a...že by i lásku? Blbost.

,,Co jsi udělala? Heh, ty jsi na to nepamatuješ? Na to, jak jsi zabila naše rodiče!?'' Postupně začal zvyšovat hlas až na konci na mě už křičel. To co řekl jsem absolutně nechápala, já jsem přece naše rodiče nezabila, tak proč to na mě shazuje?

,,Tak to jsi asi trochu pomatený bratře, naše rodiče zabil požár.'' ,,A kdo myslíš že ho založil? Založil se sám od sebe? Ne, tím strůjcem požáru jsi ty, má drahá Amaro, to kvůli tobě jsme přišli o oba rodiče a domov.''

,,To je kravina, protože v té době, kdy náš domov začal hořet jsem byla v posteli a spala.'' Vyštěkla jsem na něj a on na mě udiveně hleděl.

,,Tak takhle si to pamatuješ? Páni, tak to se potom nedivím že jsi úplně mimo, tak jo, chceš znát pravdu? Ukážu ti ji.''

Luskl a jako na povel přiběhl jeho další dvě opice podobné Sergejovi, oba z každé strany mě vzali za ruce a táhli pryč z místnosti.

,,Kam to jdeme? Proč jsi mi to nemohl ukázat v mojí cele?'' Dávno jsem věděla pravdu, jen jsem ho chtěla trochu...podusit, a zároveň si zapamatovat každou chodbu, každý centimetr této budovy, abych se tu trochu orientovala až bych utíkala.

,,Jsi jako já viď? Proto jsi za mnou celou dobu nepřišel, protože by ti to blokovalo schopnosti.'' ,,Ani zdaleka nejsem jako ty.'' Štěkl na mě, a mně se podařil můj záměr ho vyprovokovat.

Po chvilce jsme došli do menší místnosti, která nebyla vybavena Tichým kamenem, jenže pouta, která mi nasadili, byly, takže má šance na útěk byla mizivá.

,,Víš, až s tebou skončím tak si pro tebe příjdou ti tví malí kamarádíčkové, takže ti řeknu můj zlověstný plán. Až si tě odvedou, tak si tě zase najdu a budeme spolu bojovat, a v ten moment tě zabiju.

A lidé mě budou milovat, budou mi provolávat slávu že jsem po tolika staletích zbavil světa temnoty, která kazila po celé věky tento svět a vrhnu na něj světlo, budu pro ně bůh. Ne nadarmo se říká že světlo porazí temnotu. Ale teď proč jsme tu.''

Než jsem si stihla uvědomit co dělá, byla jsem s Chuckem v nějaké jídelně, přede mnou byl stůl a u něho seděla čtyřčlenná rodina.

Malá blonďatá holčička seděla vedle hnědovlasého chlapce a naproti nim seděl dospělý blonďatý muž a hnědovlasá žena. ,,Na tohle si nepamatuju, kdy to bylo?'' Zeptala jsem se Chucka, který na to nepřítomně hleděl.

,,Tohle je ten večer kdy shořel náš dům, naši rodiče věděli o našich schopnostech, pomáhali nám je kontrolovat a krotit, ale ty jsi to ten den přehnala, prostě...to sleduj.'' Poslechla jsem ho a zadívala se na jeho vzpomínku.

,,Takže, mohla bys nám vysvětlit co jsi dneska udělala že jeden chlapec skončil kvůli tobě v nemocnici?'' Zeptal se mě můj otec a mé malé já se jen hrabalo v jídle.

,,Nic jsem neudělala.'' ,,Ten chlapec měl zlomenou ruku a tři žebra, doslova jsi ho odhodila na školu.'' Řekl otec s docela klidným hlasem, ale já viděla tu jeho žilku mezi obočím, ta se mu tam vždy objevovala když se zlobil.

,,Obtěžoval mou kamarádku, to jsem ho měla nechat ji šikanovat?'' ,,A to jsi ho musela kvůli tomu přizabít? To jsi to nemohla někomu říct?'' Křičel už tentokrát otec a mé mladší já sebou cuklo.

,, Calebe to už přeháníš, podívej jak se bojí.'' Snažila se mě zastat matka a uklidnit otce, nulový výsledek.

,, Nestarej se prosím do toho Astorio, tohle je mezi mnou a Amarou.'' Řekl jí otec a matka se jako poslušné štěně stáhla. ,, Nedáváš mi navybranou Amaro, budu ti muset uložit trest. Žádné užívání schopností na dobu neurčitou.'' Moje mladší já se na otce dívalo s otevřenou pusou, a zatímco otec si poklidně jedl, já vybuchla.

,,To nemůžeš, nemůžeš mi odepřít mé nadání, bez schopností jsem nic.'' Začala jsem se s otcem hádat. ,,Můžu a taky to udělám, máš být jako tvůj bratr Chuck, ten své schopnosti dokáže ovládat a přitom nikomu neublížit. Takže odteď žádná magie, jasný?''

,,NEBUDEŠ MI POROUČET!'' Křičelo moje mladší já a prudce vstala od stolu, až židle zavrzala, otec taky vstal.

,,ALE BUDU, JSEM TVŮJ OTEC!'' Křičel zase na zpět na mě otec a žilka mu vyskočila tak náhle, že jsem se bála aby mu nepraskla. ,,KÉŽ BYS NEBYL MŮJ OTEC, NENÁVIDÍM TĚ!''

Mladší Amara si naštvaně dupla a světlo nad námi prasklo. ,,Amaro, zlatíčko, uklidni se ano?'' Matka se malou Amaru snažila uklidnit, ale vysmekla se jí a o krok ustoupila.

,,NECHTE MĚ VŠICHNI NA POKOJI!'' Teď už praskala všechna světla a někde blízko jsem uslyšela něco bouchnout. Než jsem to stihla zaregistrovat byl všude kouř a oheň. Omámeně jsem to sledovala, tu strašnou pravdu kterou jsem vymazala z paměti jako lusknutí prstu, několikrát jsem zamrkala a když jsem naposledy mrkla, byli jsme zpět v realitě a já zase na židličce.

,,Víš co je zajímavé? Celých pět měsíců se tě snažím zlomit pomocí Ilusionu, pomocí lží, ale ty ses nenechala, jenže pak ti ukážu pravdu a ty se složíš jak domeček z karet. Heh, a to jsem na tebe za tu dobu vyplácal skoro všechny moje zásoby.'' Chuck se posměšně usmíval a díval se na mě jako na nějaké mrtvé zvíře, které dokázal porazit.

,, Takže ty jsi světlo, že? Já jsem temnota a ty světlo, já, podle tebe, zlo a ty dobro, je to tak?'' Hrála jsem že jsem se nedala zlomit, ale uvnitř jsem byla zlomená, uvnitř ano.

Chuck otevřel pusu aby mi odpověděl, ale najednou jsme uslyšeli střelbu a nějaké hlasy. ,,Aaa, už jsou tu, čekal jsem je teda dřív.'' Chuck otevřel dveře, za kterými byl Clint s lukem v ruce a nachystaným šípem, který mířil na Chucka. ,,Klidně si ji vem, stejně se ještě uvidíme, a to hodně brzy, dřív než si myslíte.''

Řekl a zmizel, Clint se ještě rozhlížel kolem jestli je někde někdo, a když se ujistil že není, došel ke mě, sundal mi pouta a vzal mě do náruče, protože jsem nebyla schopná se ani hnout, natož chodit.

Teprve až v quinjetu jsem se rozbrečela, bylo mi jedno že na mě všichni civí a že Clintovi brečím do ramene jak nějaký pětiletý děcko, prostě jsem se naplno rozbrečela, a nepřestala jsem ani tehdy když jsme byli už v toweru, přestala jsem až tehdy kdy jsem neměla už co vybrečet, to jsem už jen křičela, a bylo mi ukradený kdo všechno to slyší.