Bez Limitu / FF Konex

"Čo robíš v tom kríku?"

Po mém zběsilém útěku od kluků jsem se vydala k mému lékaři. Později zavolám Tokymu, nebo napíšu. Moje včerejší omdlení mě strašně vyděsilo. Nemůžu si dovolit být nějak nemocná, zvlášť teď.

"Ale páni, Mário. Dlouho si tu nebyla, pojď dál" sestřička mě vpustí do ordinace a já jdu rovnou za doktorem.

"Dobrý den pane doktore."

"Ahoj Mário, co tě trápí?" otočí se na kolečkové židli ke mě, přičemž mi pokýve hlavou, abych se posadila k němu.

Když mu řeknu úplně všechno a on mi udělá pár testů, ze kterých není vůbec nadšený, napíše mi zprávu.

"Chybí ti vitamíny, minerály. Taky máš nízkou hladinu cukru v krvi. Zdravý človek má sedmdesát dva až sto osm miligramů na decilitr a ty máš sotva třicet. Předepíšu ti nějaké vitamíny" vysvětluje mi, zatímco já  sleduju, jak rychle píše na klávesnici.

"A ten cukr půjde nějak napravit?" zeptám se, když mi podá zprávu a následně i dva recepty.

"Když si dáš dvě čokoládové tyčinky denně, mělo by to stačit" usměje se na mě.

Po cestě z nemocnice jsem se stavila v lékárně a pak šla rovnou domů. V hlavě mi neustále hraje písnička od Nika 'Nekonečný příběh', kterou má společně s Karlem. Je to jedna z písniček, která se mi opravdu líbí.

Jsem skoro u budovy, ale vidím před sebou známou postavu, která na mě mává. Začnu se otáčet, nevím kam zmizet. Nechci s ním mluvit. Zpanikářím, takže skočím do křoví, aby mě neviděl.

Doufám, že si mě s někým spletl. Nebo aspoň, že neřekne klukům, že mě potkal protože to by bylo fakt na nic. Zvlášť, když jsem od nich utekla po včerejšku.

"Čo robíš v tom kríku?" slyším nad sebou a tak pomalu zvednu hlavu.

"Spadl mi sem telefon" zakecávám. On se zasměje, což znamená, že mi nevěří.

"Som sa zľakol, že si zasa odpadla. Je ti lepšie?" natáhne ke mě ruku, aby mi pomohl nahoru.

"Je mi líp, doktor říkal, že mi chybí minerály a vitamíny, takže to bude dobrý" pevně se ho chytnu a začnu se škrábat ven. Předtím se to zdál jako super nápad, schovat se tady před Karlem, ale teď se to ukazuje jako chyba. Karlo opackne, padá na mě a já znovu zahučím do křoví.

"To bolí, slez že mě " zaskučím protože mi přilehne ruku. Pak se ale rozesměju.

"Prepáč" snaží se ze mě dostat pryč ale záchvat smíchu, který dostane, mu v tom zabrání a tak znovu padá. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsme utekli z nějaké léčebny.

Konečně se mu povede se zvednout na nohy, chytí mě za pas, přičemž zvedne mé tělo jakoby nic nevážilo. Položí mě na chodník, takže v keři stojí jen on.

"Ja sa ven dostanem, nepomáhaj mi lebo to skončí ako predtým." Zastaví mě, když si všimne, že k němu natahuju ruce.

"Jak chceš" pokrčím rameny a dívám se, jak dělá dlouhý krok ke mě.

"Idem pre Daniela lebo je vo štúdiu zavretý niekoľko dní."

"Tak ho asi pozdravuj" řeknu. On se opráší a zvědavě se na mě podívá.

"Môžeš ísť so mnou. Porozprávať sa s ním, vieš s nami toho nič moc nehovorí." Je mi líto, že s nimi nemluví, ale já za to přece nemůžu. To on ignoruje mě.

"To asi není nejlepší nápad. Myslím si, že mě nechce vidět" namítnu. Je mi už toho neustále smutno. Strašně bych si přála být teď s ním. Smát se, povídat si, nebo jen tak v klidu ležet vedle sebe.