Bez Limitu / FF Konex

Náhlá starost

První noc bez Gabryella jsem skoro vůbec nespala, druhá už byla lepší a tu třetí jsem usnula na sedačce u seriálu. Z mého zmateného snu, kde se snažím Daniela přemluvit, aby se mnou letěl do Země Nezemě, mě vytrhne hlasité bouchání na dveře mého bytu. 

"No jo, vždyť už jdu" hulákám, protože bouchání zesílí. To snad hoří? 

"Ahoj Dominiku, co tu děláš? Víš kolik je hodin?" 

"Já to tam prostě s ní dál už nezvládnu" zakňučí místo pozdravu. 

"S kým?" ptám se hloupě. Vůbec nevím, o kom mluví. 

"No s Natálou přece, je šílená. Co máš dneska v plánu? Já se potřebuju na chvíli někam uklidit."

"Vždyť Natákla je úplně super" uhnu, aby mohl projít dovnitř, což taky udělá. Jde až do obýváku, kde se posadí na sedačku. 

"Já myslím Natálu od Konvi. To je samý 'Kluci pojďte si zapálit, Dane půjdeš na procházku?' Kurva já uznám sám, kdy si chci dát cígo" napodobuje její hlas a já se zasměju. 

"Tak třeba brzo zase odjede domů" zkusím ho ukonejšit. Dominik se na mě podívá. 

"Nemůžu jít ani do studia, protože tam nejspíš přijde taky."

"Tak tam půjdem spolu hm, já ji ještě neviděla a stejně mi psal Tokáč" nabídnu s úsměvem. 

"Fajn, jdem se na ní podívat" zasměje se a zase vstane. 

"Počkej, ani jsem nejedla" snažím se ho zastavit. Normálně bych to neřešila ale teď jím za dva. A to není výmluva. 

"Koupíme si něco cestou v té pekárně." 

Nezbývá mi nic jiného, než se obléct, připnout Mailo na vodítko a dohnat Dominika a jeho velký kroky. 

Po cestě jsme se opravdu zastavili v pekárně, kde jsme se oba dva hodnou chvíli rozhodovali, co si vezmeme. 

V jedné ruce držím velký pytlík se snídaní pro kluky a v té druhé svůj čokoládový koblih. 

"Za chvíli to břicho už neuneseš. To bude skvělý, nejdřív vejde do místnosti pupek a pak až ty" dobírá si mě Dominik, když šlapeme schody do studia. 

"Blbečku, víš jaký to je?" zastavím se v polovině schodů a vydechnu. O několik schodů výš se taky zastaví a otočí se ke mně. 

"Pojď prosím tě. Pomůžu ti" sejde ke mě a chytne mě za ruky. Mailo už se točí před dveřmi studia. 

"Plánuješ někdy zase jezdit když máš zpátky to kolo?" ptá se zvědavě.

"Strašně bych si to přála, moc mi to chybí ale myslím, že už jsem šanci měla" povzdychnu si, načež vejdu do mítnosti, kde sedí několik lidí. Včetně Natály. 

"Ahoj kluci, nesu vám snídani" s úsměvem pokračuju až k velké bílé sedačce, kde se rozvalují a pytlík s teplým pečivem položím na stůl. 

"O můj bože ty si skvělá" zvolá Jakub a hned se po pytlíku natáhne. 

"Vždyť  jsem vám ráno dělala vajíčka. Kdo vůbec jsi?" ozve se Natála, když se vtěsnám mezi Toma  a Pepu, který překvapivě nesmrdí trávou. Už se chystám odpovědět, ale Pepa mě předběhne. 

"To je naše milá těhotná Mária" obejme mě okolo ramen a uculí. Kde je ta doba? kdy se se mnou nebavil kvůli tomu, co mi udělal Daniel? 

"Ty seš ta kurva co využila Dana?" prskne znechuceně. To už se po ní podívám. 

"Prosím?" zvednu obočí.

"Pokud nejseš hluchá, tak si mě slyšela." 

Překvapeně zamrkám a podívám se na Daniela, který zvedne v obranně obě ruce. 

"Slyšela jsem tě moc dobře, jen se ujišťuju, že jsi to myslela vážně."

"Proč bych to nemyslela vážně? Nechápu, jak potom za ním po tom všem ještě dokážeš dolízat." 

Dominik měl pravdu, ta holka je šílená. 

"Uklidni se, ona má větší právo tu být, už jenom protože nosí jeho mimino" zastane se mě Tom. Já se na něj děkovně usměju v naději, že mi dá malá, zavalitá bruneta pokoj. Spíš naopak. 

"Prosím tě, on ho stejně nechce. Sis asi myslela, že když si to necháš, že za tebou Dan přikluše a všechno ti zaplatí? To sotva" vysměje se. Zase se podívám k Danovi, který se ve své židli narovná. 

"Už som to urobil a budem to robiť ďalej. Natália prestaň ju urážať, to ja som to posral." Konečně něco řekl. 

Už se chystá něco namítnout ale já vstanu, obleču se a zavolám si Mailo, která se do teď válela po Danovi. 

"No nic, ráda jsem vás kluci všechny viděl kluci. Už půjdu domů, mám nějakou práci" řeknu s úsměvem a zamířím ke dveřím. Jsem trošku nesvá, když se ke mě rozejde Daniel. 

"Potrebujem s tebou hovoriť" vysvětlí mi a nechá mě, abych prošla dveřmi, které mi předtím otevřel. Ještě než za námi zavře, mrknu na Natálu a zamávám klukům.

"Najskôr sa ti chcem ospravedlniť za ňu" začne. Na to mu pouze přikývnu. 

"Ako sa cítiš? Je malý v poriadku, nepotrebuješ niečo kúpiť alebo niečo?" vychrlí na mě. Chvíli nechápu, proč se mě na to ptá. Ostatně, junior byl důvod našeho konce. Počítala jsem, že se mnou nebude chtít nic mít. 

"Jo prcek je v pořádku, všechno je tak, jak má být. Příští týden jdu na kontrolu" záměrně se vyhnu otázce, jak se cítím a usměju se na něj. 

"To je skvelý, dáš mi potom vedieť, ako to dopadlo?" 

"Pokud chceš, tak jo" pokrčím rameny. Má na to přece právo, furt je to otec.

Najednou ucítím jeho rty na svých. Nevím, jak mám reagovat. Tolik jsem o tom snila, že se to zase stane a teď, když se to děje, nic necítím. Chci, aby přestal. 

Položím ruce na jeho ramena, přičemž ho jemně odstrčím. 

"Tohle nejde, uvnitř je tvoje holka" špitnu, protože nechci, aby nás slyšeli.

"Ja viem, prepáč mi to" naposledy pohladí Mailo mezi ušima a zmizí zase uvnitř. 

Připnu fenku na vodítko a zamířím domů. 

Neustále musím myslet na to, co udělal. Proč to udělal? Proč se najednou tak stará? 

Vytahuju telefon, abych napsala Tomovi jestli má večer čas.

Stará recepční na mě mile zamává a tak ji pozdrav nesměle oplatím. Že by si můj názor vzala k srdci? 

Můj telefon zabrní a tak ho znovu vytáhnu. 

Gabko🖤: Dúfam, že ste v poriadku. Chybíte mi, už aby som bol zase späť. 

Daniela a jeho náhlé starosti vytěsním a s idiotským úsměvem mu odepíšu, že nám taky moc chybí. 

Vzpomenu si i na Dominika, který se snažil schovat ke mě a já ho tam stejně nakonec nechala s ní. Takže mu napíšu, jestli se mnou nechce válet u filmu.