Každý máme něco, pro co žijeme. Může to být opravdu cokoliv, hudba, kamarádi, rodina, přítel či přítelkyně a nebo nějaký sport. Pro mě je celý můj svět kolo, závody a moji fanoušci.
Znala jsem hudbu Milion+, věděla jsem, co jsou zač, ale vůbec jsem...
"A kdy se vrátíš?" zeptám se. Mathias neurčitě pokrčí rameny.
"Dost brzo na to, aby to bylo pozdě" řekne, načež mě obdaruje svým úsměvem. Já zmateně zamrkám.
"Do desíti doma" řeknu nakonec.
"Mami notak vždyť je zítra sobota."
"Fajn, ale běda tě jestli dojdeš se svítáním."
"Díky, seš skvělá. Miluju tě pa" hodí se mi okolo krku, líbne mě na tvář a zase mizí u sebe v pokoji. Pobaveně zavrtím hlavou a zase se vrátím ke své práci.
"Tak já jdu" proletí okolo mě tak rychle, že si ho skoro ani nevšimnu.
"Na co jsi zapomněl?"
"Nekouřím, nepiju, nepíchám, nepíchám si."
Dveře klapkou, což mě ujistí v tom, že odešel.
Nikdy bych si nemyslela, že můj syn se sčuchne s dcerou Zoota. Spíš bych si myslela, že se mu bude líbit Laura od Toma a Kei. Což mi připomíná, že za chvíli přijdou.
"Som doma" ozve se ode dveří a tak znovu zvednu hlavu. Přede mnou stojí Dan s úsměvem na tváři.
"Kde je Maťo?" zeptá se, když se zjistí, že jeho syn nikde není.
"Šel za Karin. Mimochodem, za chvíli dojdou Kováči" informuju ho, obejdu stůl a jdu k němu.
"Takže sme tu sami?" zeptá se, když položí ruce na můj pas.
"No očividně jo" pokrčím rameny.
Za ty roky se toho mezi námi stalo víc. Byli doby, kdy jsme proti sobě bojovali a nechtěli jsme se ani vídat. Jenže Mathias se v osmi letech rozhodl, že chce svého tátu vídat častěji a tak jsme přání našeho syna vyhověli.
A právě to nás sloučilo zase dohromady. Znovu jsme se do sebe zamilovali a naučili se žít jeden s druhým.
A jak dopadl Gabryell?
Nevím, co se s ním děje. Jediné, co vím je to, že má přítelkyni. Nějak jsme se přestali bavit. Myslím si, že za to můžu z velké části já, protože jsem se mu dlouhou dobu neozvala. Pochopte, s malým jsem měla v tu dobu strašné práce. Zvlášť, když jsem na něj byla sama.
"Nad čím rozmýšľaš?" vyruší mě hlas Dana z přemýšlení. Nakloním se k němu pro malý polibek a pustím ho, abych konečně dodělala práci, kterou musím ještě dneska poslat šéfovi.
"Víš o tom, že nebýt Mathiase, tak bychom spolu nebyli?" řeknu mu svou původní myšlenku.
"My by sme si k sebe cestu rovnako našli. Čo keby sme sa vzali?"
Po jeho slovech mi vypadne složka z rukou a já, místo abych se pro ní shýbla, zůstanu hledět na svého přítele.
"To myslíš vážně?" zeptám se.
"Absolútne, debil som. Chcel som si pokleknúť a byť romantik ale zase som to posral" nervozně si prstama pročísne černé vlasy a zasměje se.
"Já- já nevím, co na to říct" dostanu ze sebe tiše. Tohle jsem opravdu nečekala. Ne, že bych si ho nechtěla vzít, ale prostě nejsem na toto připravená.
"V poriadku, spýtam sa ťa inokedy. Premysli si to. Volal mi Dominik, aby som sa staval, tak idem. Ahoj, milujem ťa" líbne mě na tvář a zase zmizí z domu. Já zůstanu zmateně stát a koukat se na místo, kde před chvílí byl.
Je to špatné mít svatbu v třiceti osmi?
Opravdu si mě chce vzít z lásky?
Co když mi žádný šaty nebudou slušet?
Kdo mi půjde za svědka?
Kde se vezmeme?
Miluju ho? O můj Bože, jasně že jo. Vždycky jsem ho milovala.
Mám jen strach a určité pochyby.
Moje myšlenky přeruší zvonek. To musí být Tom s Kei.
"Ahoj" pozdraví mě jednohlasně, když jim konečně otevřu. Mého zaraženě výrazu si jako první všimne Tokáč.
"Co se stalo? Vy jste se pohádali?" ptá se starostlivě sedajíc si na sedačku.
"Ne to ne, Dan se chce brát" špitnu.
"Cože?" vykřikne Kei.
"Chce se brát. Prostě mít svatbu" vysvětlím.
"Děláš si srandu, on tě požádal o ruku? řekla jsi mu ano? Že jsi řekla Ano" nestihnu nic říct, Kei mě uvězní v těsném objetí a já tak nemůžu nic říct.
"No já mu vlastně řekla, že si to potřebuju rozmyslet" řeknu, když mě konečně pustí.
"Co si na tomhle chceš rozmýšlet" podívá se po mě má kamarádka.
"Hele zlato pochop, že to s Danem nebylo úplně jednoduchý. Já si myslím, že je v pořádku, že má Mária nějaký pochyby" vloží se do toho Tom. Děkovně se na něj usměju.
"Já už tak nějak rozhodnutá jsem" přiznám.
Jsem rozhodnutá.
Možná je mé rozhodnutí špatné a budu toho litovat.
Možná budu šťastnější.
Každopádně si musím s Danem promluvit hned, jakmile přijde.
