Bez Limitu / FF Konex

Konečně sami

Za celou tu dobu, co jsem ležela v nemocnici, mi několikrát volal Gabryell. Řekla jsem mu úplně všechno a po jeho otázce 'Čo budeš robiť veď to bol tvoj život' jsem se mu do telefonu rozbrečela.

Nevím, co budu teď dělat. Nechci se smířit s faktem, že budu muset zahodit svůj starý život a začít znovu.

Dneska mě pouští a já se nemůžu dočkat, až budu konečně doma. Až budu s Danielem, s Rafaelem a Mailo.

"Povedal som ti, že ťa ja sbalim. Nemôžeš sa namáhať" ozývá se ode dveří.

"Myslela jsem, že když už budu sbalená, tak budeme moct hned jít. Strašně se těším domů" pokrčím rameny, načež se shýbnu pro papuče, abych je strčila do tašky.

"Mailo zostáva do zajtra u chalanov. Vieš, čo to znamená?" jeho dlaně se objeví na mých bocích a tak se otočím čelem k němu.

"Že někomu zase rozkouše boty" uculím se na něj. Svou zdravou ruku položím na jeho rameno a tu druhou nechám podél těla. Nesmím ji zvedat a namáhat.

"Veď je to naša láska. Urobíme si pekný večer. Iba my dvaja vieš."

"Tak jo" souhlasím. Jeho šťastný úsměv, mě donutí se usmát taky. Natáhnu se pro polibek a přesně v tuhle chvíli do pokoje přichází Zoot s Kokym. Takže jsme nuceni se od sebe znovu odtáhnout.

"Vy prasata, tady jste v nemocnici a navíc spěcháme. Šup Konev vem tašku a jdem. Mário víš, že ti to sekne?" Zoot přejde ke mně blíž a celou si mě prohlídne. Koky všechno sleduje ode dveří a já si na pár minut připadám jako nějaký exponát v muzeu. Nevím jestli je moje černá teplákovka zrovna dvakrát slušivá.

"Je ti líp?" ptá se Koky, když vycházíme z nemocnice.

"Ještě to bolí ale dá se to zvládnout" věnuju mu jeden ze svých úsměvů.

Už se chystám nastoupit do auta, ale někdo na mě zavolá. Zmateně se otočím po hlasech, které patří dvoum klukům mířícím k nám.

"Ahoj čo potřebujete?" ptám se, když dojdou k nám.

"Ahoj, mohli bychom se s tebou prosím vyfotit?" ptá se ten vyšší. Já přikývnu, takže ten druhý vrazí telefon Zootovi opirajícímu se o auto. Ten udělá hned několik fotek a já jim podepíšu obaly. Kluci s poděkováním mizí a já se posadí do auta za Danem, který mi věnuje svůj roztomilý úsměv. Zoot se posadí za volant a my tak vyjíždíme konečně domů.

"Snažil som sa upratovať ale stále som chlap" říká mi Daniel, když vejdeme do tichého bytu.

Vyzuju si boty a jdu do obýváku, Rafael je stočený do klubíčka v mojí šedé dece spí. Já se znovu otočím na Daniela.

"Pojď ke mě zlato" natahuju k němu ruku. On udělá dva velké kroky a je u mě.

"Bál som sa" zašeptá a ruce položí na můj krk. Já se k němu natáhnu tak, jak v nemocnici ve snaze ho políbit. A taky se mi to povede, protože nás nikdo, jako třeba Zoot, nevyruší.

"Miluju tě Dane" řeknu s úsměvem, když se odtáhneme.

"Ja teba viac" usměje se na mě a znovu mě políbí.

Jeho ruce putují po celém mém těle. Opatrně, aby mi neublížil mi rozepne mikinu, kterou následně sundá a nechá ležet na sedačce.

"Kde máš triko?" ptá se, když vidí mou černou podprsenku.

"Spěchala jsem" pokrčím rameny, chutnu lem jeho trika, které mu přetáhnu přes hlavu a hodím na sedačku k moji mikině.

"Tim lepšie" uculí se. Už se chce dostat do mých tepláků, ale já ho zastavím.

Chytnu ho za ruku a odvedu do ložnice, kde ho žduchnu do postele. Daniel dopadne na záda, opře se do loktů a svýma tmavýma očima propaluje mou maličkost. Já po kolenách dolezu na jeho klín, kde se posadím. Udělá to stejný. Své ruce položí na má záda, abych nespadla dolů a políbí mě, čímž se naše jazyky pouští do souboje.

.
.
.

"Je to pro mě novinka, nikdy jsem to nejedla" zasměju se, když stojím u linky a rozbaluju kebab, který Daniel před chvílí donesl.

"Nerooob. Zaľúbiš si to" říká mi, ruce obtočí okolo mého pasu, přičemž bradu položí na moje rameno.

"Jsem nervózní, když nevím co v tom je. Nejradši bych si to všechno vytřídila na talíř a snědla zvlášť" opravdu tomu jídlu moc nevěřím. Někdo do toho mohl dát něco, co tam nepatří.

"Ver mi hm? Ja to jem furt a som ôk."

"tak fajn, ale jestli dostanu otravu, máš mě na svědomí lásko" rezignuju jak já, tak můj žaludek, který hlasitě zaručí.

Daniel mě líbne na tvář a vezme jídlo do obýváku. Já beru skleničky a láhev vína, které Daniel otevře.

V televizi pustí nějaký horor, který stejně nevnímám. Veškerou svou pozornost věnuju jídlu, které je opravdu výborné. Výrazné chutě k sobě neskutečně pasují a já nechápu, proč jsem to neochutnala dřív.

"Chutí?" ptá se, když odložím talíř, kde leží zbytek kebabu, který do sebe už nenatlačím.

"Je to nejlepší jídlo, které jsem kdy jedla" přikývnu. Zasměje se, načež si mě přitáhne do polibku.

Nakonec se jdu osprchovat, namazat jizvu na krku a zalehmu do postele s telefonem v ruce, kde mě čeká zpráva od Tokyho.

Tkeej: Ta vaše princezna mi sežrala večeři.

Zasměju se, protože představa, že se Mailo dostala na jídelní stůl, mi přijde vtipná.

ChristianaMaria: Asi ji málo krmíte.
Tkeej: Kei ji uvařila maso v páře, stará se o ní víc, než o mě a já žárlím. No nic, užili jste si večer bez dítěte?
ChristianaMaria: Myslím, že jsme volného večera patřičně využili. Dan říkal, že se pro Mailo staví, jak pojede ze studia.
Tkeej: Super, takže mi ten strakatej démon sní i snídani.

Dan konečně lehá vedle mě a tak napíšu Tokymu, že jdeme spát a telefon položím na noční stolek displejem dolů, aby nás v noci nerušil.

Ještě si chvíli povídáme, ale já nakonec usnu přitulená na jeho hrudi.