Bez Limitu / FF Konex

Překvapení

"Donesla jsem ti tortu" zahlásám, když dorazím do pokoje, kde leží Gabryell.

"Nie, naozaj?" vydechne překvapeně. Telefon, který do teď držel v ruce, položí a začne se škrábat nahoru, aby se mohl posadit. Nechápu, proč tu nemají ty postele jako u nás v Česku s takovým tím ovladačem.

Položím batoh na židli, a s krabičkou, kde se schovává čokoládový dort, se posadím k němu na postel a pobaveně sleduju, jak nadává hadičku, která vede z jeho ruky.

"Chceš pomoct?" ptám se po chvíli, kdy vidím, jak se snaží porovnat kanilu. Divím se, že si ji ještě nevyškubnul.

"Nie, som ôk" hneď jakmile to dořekne, chytne se za žebra a já pozvednu obočí.

"Zase si lehni pokud tě to bolí."

Jako odpověď se mi dostane zavrtění hlavou a následný úsměv. Do rukou mu strčím krabičku, kterou otevře. Jeho oči se rozzáří jako malému dítěti, které poprvé vidí vánoční stromeček.

"Jo a vidličky mám taky" vzpomenu si, načež se natáhnu a z boční kapsy mého batohu vytáhnu dvě kovové dezertní vidličky. Jednu podám jemu a druhou si nechám.

"Ty si naozaj skvelá Mária, ďakujem" říká mezitím, co společně jíme. Já zaútočila na prostředek dortu, zatímco Gabryell uždibuje z kraje.

"Hele a co vůbec Dia?" ptám se. Naposledy jsem ji viděla včera kolem oběda. Pak najednou zmizela.

"Nič" pokrčí rameny. "Ja som na ňu starý vieš. Veď je to Maťova sestra."

"Nic k ní necítíš? Vždyť je hodná, chytrá a dokonce i hezká. Navíc nevlastní sestra" Vím, že jsem otravná, ale pokud ji má rád, tak nevidím problém v tom, aby byl s ní.

"Boha Mária, nechcem o tom hovoriť. Radšej mi povedz ako ty s Danielom" pobídne mě s úsměvem.

Já se ušklíbnu a začnu mu říkat, co všechno se mezi náma stalo za tu dobu, co u mě byl naposledy. I přes to, že jsem mu to už říkala. Ale to byla jiná situace. On celou dobu poslouchá.

"Zoberie ťa na dovolenku" rozumuje s vidličkou namířenou na mě.

"Nemyslím si, že mě vezme na dovolenou. Má dost práce a já za tři týdny poslední a nejdůležitější závod sezóny" vysvětlím mu, načež reaguje pokýváním hlavy.

"No ale ty máš brzo narozeniny hm. Třicet jedna to je hezký číslo" popichuju ho.

Gabryell pobaveně zavrtí hlavou. Chystá se něco namítnout, ale do pokoje vchází sestrička s táckem, na kterém leží hned několik věcí. Obvaz, nůžky, dezinfekce, nějaká žlutá vodička ve skle, rukavice a náplast.

"Dobrý deň, môžete slečno prosím odísť. Pan Gábriš potrebuje prevádzať ránu" říká mi mladá sestrička dosť nepríjemným hlasem.

"Prečo musí odísť, veď ona ma už videla skôr ako vy" nechápe Gabryell, podá mi krabičku i s vidličkou a lehne si, přičemž vyhrkne tričko.

"Buď rád, že se o tebe tak hezky starají. To nevadí, já stejně musím na vlak. Dávej na sebe pozor." natáhnu se k němu, abych ho objala.

"Budeš mi chýbať Mária" líbne mě líčko. Nejradši bych ho umačkala, ale nemůžu. Bolelo by ho to. Takže to udělám, až bude zase v pohodě.

"Prosím tě, hned večer ti zavolám. Mě se totiž nezbavíš."

Než se odtáhnu, líbnu ho na čelist a prohrábnu jeho černé vlasy. Ze židle seberu batoh a vyrazím ke dveřím.

"Napíšem ti, ahoj Mária" slíbí s úsměvem. Sestřička něco zamrčí, ale já nerozumím co. A to je myslím dobře.

"Měj se Gabo" mávnu a vzápětí mizím za dveřmi.

Po chodbě chodí doktoři, kteří zapáleně o něčem debatují. Seběhnu schody a vyrazím ven, směr vlakové nádraží.
.
.
.
Po několika hodinách konečně lezu z vlaku ven. Protáhnu se a zamířím pryč. Hned jakmile vylezu ven před budovu, spatřím Daniela a obrovskou kyticí.

Vždycky jsem si myslela, že taková romantika je jen ve filmech. Že na mě takhle nikdy nikdo nebude čekat.

Jenže teď běžím do jeho náruče, div se nepřerazím o své vlastní nohy.

"Ahoj" vydechnu, když mě konečně po takové době objímá.

"Toľko si mi chýbala. Som taký kokot. Šialene sa ospravedlňujem" šeptá s hlavou zabořenou v mých vlasech.

"Bylo to dost blbý období pro nás oba. Promiň mi, že jsem ti nevěnovala tolik pozornosti, myslela jsem jen na sebe" melu páté přes deváté. A mlela bych dál ale jeho rty na mých, mě umlčí.

"Mam pre teba to prekvapenie" uculí se hned jakmile se odtáhne. Já ho ale přitáhnu k sobě, abych ho mohla znovu políbit.

"Strašně ti děkuju Tommy. Máš to u mě" objímám Tokyho hned, co ho vidím stát u dveří mého bytu.  Daniel musel ještě k nim. Slíbil, že do půl hodiny je tu.

"Kdykoliv Ďublo" zasměje se. Já ho naštvaně pustím a projdu okolo něj do bytu. On jde samozřejmě za mnou.

Kocour sedí na parapetu, ale jakmile na něj promluvím, otočí hlavu mým směrem, načež seskočí dolů. Vezmu si ho do náruče, abych ho mohla chvíli potulit.

"Jak je Gabovi?" ptá se Toky.

"Už mu je líp. Je dost otlučenej, ale zvládne to."

Dveře bouchnou a tak se oba otočíme směrem k chodbě. Čekám, že je to Daniel, ale přede mnou stojí Nik se Zootem.

"Čo tu děláte?" Jsem zmatená. Rozhodně bych ty dva nečekala u sebe. Zvlášť teď.

"Prišli jsme na návštěvu. O můj bože ty máš kočku" výkřikne Zoot a kocoura mi sebere. Chudák Rafael. Není zvyklej na nějaký velký hluk. Je tu totiž většinou klid a on může nerušeně spát.

"Konev docela spěchal, podle mě za chvilku přijde" řekne mi Nik, který se usadí do křesílka.

"Pokud se nestala nějaká nehoda po cestě" ušklíbne se Zoot, který stále hladí Rafaela. Kocour totiž nevypadá, že by mu to nějak vadilo, spíš naopak.

"To by bylo pěkně na hovno" zasměje se Toky.

Už se nadechuju k otázce, ale bouchnutí dveří mě zastaví. V jedné vteřině slyším tiché šramocení a v té druhé vidím Daniela. Daniela se štěnětem v ruce. Malým, nádherným štěnětem dalmatina, který jsem si vždycky strašně přála.

"Prekvapenie láska" přejde ke mě, přičemž mi prcka dá do náruče. Já nejsem schopná jakékoliv reakce.

"Ty si mi opravdu koupil psa" dostanu ze sebe.

"Áno kúpil lebo ťa ľúbim. Je to dievča" natáhne se, aby mi věnoval malý polibek na čelo.

"Děkuju moc" vzlyknu, přičemž si štěně přítulím víc k sobě.

"Jak ji pojmenuješ?" zeptá se Toky, který do teď tiše stal opřený o linku.

"Mailo" usměju se, líbnu štěně mezi uši a pustím ho, aby se proběhlo po bytě. Okamžitě se vrhám Danielovi do náruče.

"Miluju tě, tolik tě miluju. Děkuju" šeptám. On mě stiskne silněji.

"Ja teba ľúbim viac."