Měsíc na táboře

3.kapitola

Dnes je Úterý. Musela jsem vstávat v 7, abych si všechno stihla nachystat. Nejprve jsem se nasnídala, abych měla dostatek síly a pak si šla udělat ranní rutinu. Balení věci mi zabralo asi 2 hoďky. Ještě jsem si na sebe vzala bílé džíny a černé uplé tílko. Naposledy jsem si projela sociální sítě a se smutkem v očích jsem mobil položila na noční stolek, kde bude ležet celý měsíc. Už byl čas pomalu vyjet. Opustila jsem svůj pokoj a šourala se i s kufrem dolů po schodech. V kuchyni už na mě čekala Sofi, která mě měla odvézt k autobusu. Matka totiž opět není doma a i kdyby byla, pochybuju, že by mě odvezla, ani mi neřekla " Ahoj." posmutněla jsem. Když mě viděla Sofi, obejmula mě.
" Neboj se, všechno se jednou spraví!" koukla na mě lítostivě. Jen jsem se na ni lehce usmála.

Když jsme nastupovali do auta, uviděla jsem v dálce postavu, jak křičí mé jméno. Když došel až k nám, všimla jsem si, že je to Chris. " Co tady děláš?" vyjeveně jsem na něj koukla. " Díky Bohu, že jsem tě ještě zastihl. Včera jsem ti zapomněl dát tohle. " položil mi do dlaně malou červenou krabičku. Otevřela jsem ji a tam byl přívěsek na krk ve tvaru čtyřlístku. " Děkuju zlato!" vypískla jsem nadšeně. " Pro štěstí, pro moji princeznu." usmál se na mě tím svým sladkým úsměvem a hned mi ho připl na krk. Naposledy jsme se objali, dali dlouhý polibek a se slzami v očích se museli od sebe odtrhnout. Nastoupila jsem do auta a viděla, jak tam stojí a mává na nás, dokud jsme nezajeli za zatáčku. Se slzami v očích jsem se podívala na Sofi. Ta mě jen pohladila po vlasech. " Neboj, to uteče a budete zase spolu."

****

Po hodinové cestě autem jsme konečně dojeli k autobusu, který nás měl odvézt do areálu tábora. Sofi mi vyndala kufr z auta a pak si ke mně stoupla. " Budeš mi chybět prcku!"
" Ty mně víc!" usmáli jsme se na sebe. Obejmuli jsme se a já jen sledovala, jak mizí v dálce. Posmutněla jsem.
Nejdříve jsem se musela jít zapsat vedoucí, že jsem tady. Přišla jsem k ní, mohlo jí být tak 23. " Jak se jmenuješ slečno." hezky se na mě usmála. " Mia Joensnová. " odpověděla jsem ji. " Dobře Mio, kufr si dej do autobusu a ještě chvíli počkej před ním, než přijedou ostatní." ukázala na velký autobus kousek od nás. Pousmála jsem se na ni a udělala, co mi řekla.
Stála jsem jen tak před autobusem a koukala do země, když do mě někdo vrazil a já spadla na zem. V tu chvíli se ke mně natáhla ruka a já mohla spatřit toho nejkrásnějšího kluka na světě. Jeho oříškové oči se na mě povýšeně dívali. Pomohl mi se zase vyškrábat na nohy.
" Dávej pozor na cestu kočičko, ať se ti nic nestane. Byla by tě škoda. " ušklíbl se na mě a odešel. Chvíli jsem přemýšlela nad slovy, která mi právě řekl, když se ke mně pomalu blížila nějaká dívka. Stoupla si vedle mě a stydlivě řekla " Ahoj, jsem tu nová, mohly bychom být kamarádky ?"
" Ahoj, já tu jsem taky nová. Ano, můžeme být kamarádky." vřele jsem se na ni usmála. " Tak já jsem Aby a je mi 17."... " Já jsem Mia a je mi taky 17." pousmály jsme se na sebe.

Po půlhodinovém rozhovoru s Aby jsem se dozvěděla, že bydlí jen kousek od mého města. Má 2 sestry. Chodí taky na gymnázium a na ruce má tetování, nějaké datum, nechtěla jsem se moc vyptávat, ale pokusím se to zjistit.
V autobuse jsem seděla s Aby skoro až vzadu. Všimla jsem si, že na pětce sedí kluci a mezi nimi ten kluk, se kterým jsem měla tu čest se už poznat, i když jsem nevěděla ani jeho jméno.
Aby usnula, tak jsem si dala sluchátka a poslouchala písničky. Zrovna mi hrála písnička Falling slowly. Vzpomněla jsem si na partu. "Jak se asi mají ? Co dělají?" pokládala jsem si sama sobě otázky.

****

Vystoupili jsme z autobusu a mně se naskytl pohled na celý areál. Na první pohled vypadal skvěle. Zastavili jsme se před velkým pódiem, kde se za chvíli objevila ta vedoucí.
" Ahoj všichni, doufám, že se Vám tu líbí. Já jsem Ellie a je mi 25 let." "Skoro jsem se trefila. " pomyslela jsem si.
" Jsem hlavní vedoucí tohoto tábora. Teď vám jen přiřadím chatku, půjdete si vybalit a v 1 vás čekám na obědě. " ukázala na malou budovu, kde je zřejmě jídelna. Začala vyjmenovávat jedno jméno za druhým, až došla ke mně. " Mia Joensnová chatka číslo 8. " nevěděla jsem, kdo tam bude se mnou, ale vedle mě Aby vypískla a já pochopila, že první spolubydlící je právě ona. Usmála jsem se na ni...