Oheň a pelyněk

3. kapitola

3. kapitola

O dožínkách si Luciana, kromě pár tanců s Ondrou, moc nezatancovala, protože přijala na těch několik dní práci v hospodě. Rozhodla se pomáhat, aby Ondrovým rodičům dokázala, že se umí otáčet ve výčepu a u plotny, ne jen při tanci.

Dívky se radovaly, protože tím pádem nemohla být zvolena královnou dožínek. Lucianě to ovšem nevadilo. Neúnavně nosila celou noc korbele s pivem, pohárky se žitnou a misky s polévkou a dušeným masem. Tancovalo se ještě po půlnoci a kdo netancoval popíjel, cpal se jídlem nebo hrál karty.

Luciana posbírala prázdné misky a korbele, přelétla očima sál a všimla si cizince v třírohém klobouku, který hrál v koutku místnosti karty. A podle hromádky mincí ležící před ním, očividně vyhrával.

„Luciano, běž a odnes tomu cizinci korbel piva," řekla hospodská. Jenomže Luciana měla oči jako ostříž a dobře viděla, jak předtím hospodská nalila do piva nějaké uspávadlo, nebo možná jed.

Beze slova vzala korbel, šourala se ke stolu a přemýšlela, jak by mohla nenápadně cizince varovat. Ještě mu dlužila za to, že jí tenkrát pomohl s bylinkami. Nebylo to však tak snadné. Hostinská ji celou dobu sledovala. Situaci nakonec vyřešil sám cizinec.

„Nepiju pivo, ani kořalku a víno se zde nenalévá," řekl, když před něj položila korbel a podíval se na ni tak, že se jí podlomila kolena. Potom postrčil korbel k muži, který seděl před ním. Ten jej lačně vypil.

„Zatancuješ si se mnou?" zeptal se cizinec, sbalil peníze a postavil se v celé své impozantní výšce.

Chtěla odmítnout, vysvětlit, že je vlastně v práci, ale nedokázala to. Vzal ji za ruku a po prvních krocích se parket téměř vyprázdnil. Všichni stáli kolem a zírali na ně. A že bylo na co zírat. Cizinec možná vypadal jako poustevník, který jí semínka šišek a pije vodu z potoka, ale v tanci se mu nikdo nevyrovnal.

***

Luciana byla zřejmě poslední ve vsi, ke komu se ty pomluvy donesly. Mrzelo ji to, ale čím víc se je snažila vyvrátit, tím víc tomu lidé věřili. Po nějaké době si přestali dávat pozor na pusu a několikrát jí to vmetli přímo do očí.

Podle všeho byla pohozeným dítětem nějaké divoženky, možná napůl člověk, dovedla uhranout dobytek a očarovat muže, po nocích tancovala nahá v lese a sbírala kdovíjaké byliny. Sice několik lidí vyléčila, ale to jen proto, že chtěla získat jejich důvěru.

Nemohla tomu věřit. Nechápala proč. Doufala, že je to jen přechodné, protože je ve vsi nová a lidé si za čas najdou něco jiného o čem drbat, ale nestalo se tak.

Brzy už měla pouze dva přátele. Selku, pro kterou pracovala a Ondru.

Po dožínkách se situace tak zhoršila, že si ji selka zavolala, aby si s ní promluvila.

„Vždyť vy víte, že nic z toho není pravda," bránila se Luciana.

„To vím, ale také žiju v téhle vesnici dost dlouho na to, abych znala zdejší lidi. Sebemenší záminka se jim hodí k tomu, aby pomlouvali a nevzdělanost napomáhá tomu, že svým lžím věří. Je mi to líto, lepší děvečku jsme tu neměli, ale už kvůli tobě samotné tě u nás nemůžu nechat. Nevydržela bys tady, a pochybuji, že se to v dohledné době zlepší."

„Utíkat není nejlepší řešení."

„Ne, ale někdy je to jediné řešení. Neboj se, dostaneš za svou práci dobře zaplaceno a napíšu ti doporučující dopis. Neměla bys mít problém najít si nové místo."