Oheň a pelyněk

21. kapitola

21. kapitola

Zvláštní, ještě nedávno pro mě byli lidé míň, než červi na zdechlině, ale teď se můj názor změnil. Vlastně ne, pořád jsou pro mě míň, než červi, to jen Luciana je jiná. Přeji si, abych jí dokázal říct, jak moc ji miluju, jak moc po ní toužím. Bylo mi líto, když jsem ji tak kopnul, že skoro brečela, ale přivítal jsem, že to oddálilo ten okamžik. Pro ni to není překážka, ale já prostě nedokážu snést pomyšlení, že se jí dotýká někdo, jako jsem já. Líbí se mi mazlit se s ní, ale dál zajít nedokážu. Musím ji chránit, a to i před sebou samým.

Bylo to nádherné, probudit se vedle ní, ale také měl strach. Stačí jedna chyba, jedno kouzlo, jeden kolega, který ho pozná a přijde úplně o všechno.

„To je cena, kterou za to platíme," smála se Luciana, když se probudila a Markus se jí svěřil se svými obavami. „Nemyslím jenom nás dva, ale všechny lidi. Dostali jsme šanci užít si pár let na tomhle světě, poznat lásku a radost, slyšet hudbu, mít potěšení třeba z dobrého jídla. Za to pak platíme bolesti zubů, porodními bolestmi, trápíme se láskou, a nakonec za to zaplatíme životem."

„Život bez zbytečných emocí a nesmrtelnost není zase tak špatná věc."

„Proč jsi vlastně odešel?"

„Postrádal jsem smysl toho všeho a myslím, že už mi to pomalu začíná docházet. V žádném případě se nechci vrátit, ale dívám se teď na naší práci jinak. Je to vlastně podobné jako ta bolest zubů. Každý má možnost se rozhodnout, jak bude žít a jaká bude dělat rozhodnutí a na konci pak za to zaplatí. Nechápu proč se nakonec v Pekle všichni diví, když jim pak předložíme účet."

„Já proti Peklu nic nemám, akorát se mi občas zdá, že pracuje pomalu."

„Ono to není tak jednoduché. Každý hříšník musí mít určitý počet špatných skutků. My už jsme na něj nachystaní a pak stačí, aby vytáhl mouchu z polévky a ztratíme na něj nárok, dokud neudělá něco dalšího špatného. Představ si dvě misky vah, na které postupně přidáváš kuličky, na jednu dobré skutky na druhou špatné."

„Viděl jsi moje záznamy?"

„Ne tebe, jsem poznal až tady."

„Na jaře jsi říkal, že ty jsi nesmrtelný, zatímco já umřu. Co kdybych pak přišla do Pekla? Mohla bych žít s tebou, nebo bych se vařila v kotli?"

„Na to nemáš dost hříchů a ty kotle tam nejsou. Teda, pro pár vybraných jedinců tam jsou, ale ne každý skončí v kotli. To je na dlouhé vyprávění. Nechceš nejdřív snídani?"

„Ne, ale pusu bych neodmítla... a možná ještě mátový čaj."

„Hned to bude, marode," políbil ji na tvář a šel připravit čaj. Luciana ho pozorovala, jak připravuje hrnky a zalévá sušené lístky horkou vodou. Měl na sobě jen bílé spodky a ona se zalíbením pozorovala jeho nádherné tělo. Čert vem ocas, kopyto a rohy, ani tak se mu žádný muž nevyrovnal. A ty jeho vlasy, vlnité, černé jako uhel splývaly v hustých loknách po jeho širokých zádech. Tak ráda se jich dotýkala, když vedle ní ležel.

Markus scedil lístky, nalil čaj do dvou hrnků, přidal kapku medu a přinesl je do postele.

Dívala se, jak se sebejistě pohybuje po kuchyni. Dokonce i ta jídla, která jí včera uvařil, chutnala báječně. Než se poznali, tak jedl akorát syrové muchomůrky.

Chtěla se napít čaje, ale v tom se zvenku ozval divný zvuk, tak s sebou trhla, že měla co dělat, aby neupustila hrnek.

„Koza má hlad a nejspíš potřebuje i podojit."