Oheň a pelyněk

8. kapitola

8. kapitola

Luciana utíkala, dokud nevyšla z lesa. Vesnice byla na dohled. Noc strávila v seníku, který si pamatovala z doby, kdy Kamenici procházela poprvé. Už tenkrát se poptávala po práci, ale nic nesehnala. Teď byla ne hledání práce ještě míň vhodná doba než na jaře, ale neměla na vybranou. Může klidně pracovat jen za střechu nad hlavou a trochu jídla, vezme cokoliv, jen když už se nebude muset vrátit do hájovny. Co jsem si vůbec myslela? Je prostě samotář a vyhovuje mu to. Neměla jsem právo lézt na jeho území. Jenomže on taky neměl tak přehnaně reagovat. Luciana se rozbrečela. To jeho křičení a mrzoutství ji netrápilo, ale nikdy před tím na ni nevztáhl ruku.

Po krátkém spánku se probudila celá rozlámaná. Na zápěstí měla skutečně modřinu, ale tu teď naštěstí zakrýval kabát.

Trochu se upravila a šla zkoušet štěstí. Zeptala se každého, koho potkala, ale každý ji odmítl. Když procházela kolem pekařství ucítila vůni čerstvého chleba a žaludek se přihlásil o něco k jídlu. Vešla dovnitř a koupila si pár žemlí. Pekař vypadal, jakou bručoun a ona neměla náladu na dalšího morouse, přesto si dodala odvahy a zeptala se na práci.

„Můžeš zůstat tady. Práce je tu dost. Žena zrovna porodila, jeden tovaryš se nechal naverbovat na vojnu a druhého jsem musel vyhodit pro neschopnost. Spát můžeš v podkroví a k jídlu se také něco najde. Práci ti můžu slíbit jen na měsíc, možná na dva, ale po Vánocích budeš muset jít."

„S tím souhlasím," přikývla Luciana. Bylo to lepší než nic a kdo ví, co se za měsíc stane.

„Nečekej, že tady zbohatneš," varoval ji.

„To nečekám, pane mistr," odpověděla Luciana. Hned poznala, že je pekař držgrešle, ale faráři se nejspíš nevyrovnal.

„Dobrá, nač otálet. Polož si nůši támhle a pojď mi ukázat, co umíš."

Luciana byla šikovná a za chvilku dělala stejně úhledné bochánky a žemle jako mistr. Možná jen o trochu pomaleji.

Mistr prohodil za celý den sotva jedno slovo, ale to bylo dobře. Znamenalo to, že ji nemusí za nic napomínat. Když bylo hotovo, dílna uklizená a vše připravené na další den, ukázal jí, kde bude spát a také ji odvedl do jizby na večeři.

Obytná místnost byla veliká, na zemi u kamen si hráli dva chlapci, asi tak tři a pět let, a přibližně sedmiletá dívka držela v náručí kňourající novorozeně. Ve vzdálenějším rohu byla postel, kde pod duchnou ležela mistrova žena. Luciana už věděla, že před několika dny porodila, ale i na tu dálku viděla, že jí stále není dobře. Nedalo jí to a šla se na ni podívat.

Spala, ale těžce dýchala a když se Luciana dotkla čela, zjistila, že má horečku.

„Vaše paní má horečku, pane mistr. Musíte zavolat doktora."

„Ále, vona se z toho dostane. Je to její čtvrtý."

Luciana natáhla vzduch nosem a cítila typický zápach.

„Jenomže tohle je nejspíš horečka omladnic, ta je hodně nebezpečná. Já jsem pracovala v sirotčinci a ve špitále, trochu se v tom vyznám."

„Nestraš děvče, porodní bába řekla, že bude v pořádku," utrousil mistr netrpělivě.

„Dovolíte aspoň abych jí uvařila posilující čaj a polévku?"

„Dělej, co umíš, ale ve svém volném čase."

„Jistě pane mistr, ani o mně nebudete vědět."