Oheň a pelyněk

27. kapitola

27. kapitola

Trvalo mi to, ale teď jsem otcův trest pochopil. Pochopil jsem proč na mě křičel, že jsem blázen. Že za to, co jsem udělal, budu platit celý život. Pochopil jsem krutost jeho jednání, když mi ponechal přístup mezi smrtelníky. Někdy stojím jen pár kroků od ní. Stačilo by abych luskl prsty a viděla by mě. Mohl bych se jí dotknout políbit ji... ale proč? Bude lepší, když zapomene. To jen já jsem šílenec, který zbytečně prodlužuje své trápení. Přál bych si vrátit čas a prožít to ještě jednou. Všechny ty hádky... Já jsem takový hlupák...

Otec by si měl dobře promyslet, zda mi chce opravdu předat vládu. Proč sakra? Je ještě mladý, ať se ožení, udělá si další děti a může si rovnou vzít Devlin, ta je po tom celá žhavá. Neustále na mě tlačí s tím, abych určil datum svatby. Už teď ji nenávidím, jak by asi vypadalo naše manželství.

Kdybych aspoň věděl, že máme nějakou šanci, udělal bych pro Lucianu všechno na světě. Pohádal bych se s otcem, odešel bych... jenomže je to marné. Ďábel a smrtelnice.

Zničil bych ji. Ptal jsem se na kouzlo, které by mě učinilo smrtelným, ale otec se smál a řekl, že to dokáže jenom ona. Nechápu to a vím, že lže. Otec dokáže cokoliv na světě.

***

Dům ve městě nebyl nijak velký. V přízemí byla útulná prodejna, dílna a kuchyň, v patře dvě ložnice a společná místnost. Zadní vchod vedl na malý dvorek s vlastní studnou a kůlnou, která sloužila jako sklad. Hedvika slíbila, že nechá vybudovat další spací místnosti v podkroví, ale zatím se tam tísnili v osmi lidech.

Krámek už byl zaběhnutý, oblíbený a Luciana měla plné ruce práce. Celý den vařili mýdla, masti, pasty na barvení vlasů a toniky a míchali bylinné směsi. Rovněž za nimi chodili lidé s drobnými zraněními a vším, kvůli čemu nebylo třeba volat doktora.

„Jedna z nás je vždycky připravena na domácí pochůzky a často i děláme i porody. Není to skutečně náplň naší práce, ale zdejší lidé už si na nás zvykli a věří nám. Děláme jenom věci, které jsme se učili a které ovládáme. Zdejší nemocnice je naštěstí moc dobrá a snažíme se spolupracovat, ne si konkurovat," vysvětlovala Anna, nejstarší ze čtveřice dívek.

„Byla jsi ve špitále v Karlovicích?"

„Ano. To je obvyklý postup. Nejdřív jdeme tam, kde se pod dohledem všechno naučíme a pak teprve sem. Tady už musíme pracovat samostatně."

„Nechte už těch řečí o práci," ozvala se Marie, „raději mi řekněte, kam se tady dá jít za zábavou."

„Vždyť jsi ještě včera ráno tancovala," namítl Vojta.

„V sobotu je v obecním domě muzika, ale pochybuji, že budeš mít na zábavu čas," usadila ji Anna. „Jste tu jen dva týdny a Hedvika si přeje, abych vás naučila co nejvíc, takže dneska máš s Vojtou noční službu."

„Noční službu?" ušklíbla se Marie.

„To vysvětluje ty dva slamníky v kuchyni," smál se Gabriel. „Znamená to, že mám zítra noční službu s Lucianou?"

„A kde budu spát?" špitla Luciana.

„Jste dospělí, snad se umíte chovat. Hedvika usiluje o rovnoprávnost a tohle k tomu patří," řekla Anna a myslela na to, že by bylo fajn, kdyby tam Gabriel zůstal o trochu déle.

Už měla po krk života jako jeptiška a místní muži chápali emancipaci po svém.

***

Luciana ležela v posteli s dekou přitaženou až pod bradu.