Oheň a pelyněk

12. kapitola

12. kapitola

Své třetí kouzlo moc nepoužívám, ale teď se mi neviditelnost hodí. Rozhodně nechci znova riskovat nějakou toulavou kočku. Jenomže taky nechci nechat Lucianu samotnou. Vím, že se umí o sebe postarat, ale na trhu bude mnoho lidí z široka daleka, kdyby ji někdo poznal... Proč by mi vlastně na ní mělo záležet? Proč bych měl dávat všanc svoji svobodu, kvůli nějaké holce, kdoví odkud? To, že jsou naše emoce značně utlumené, má svůj důvod. Kdybych cítil lítost, nenávist nebo soucit, nemohl bych dělat pořádně svou práci. Racionální myšlení mi umožňuje být nestranný a vnímat realitu nezkresleně. Něco je však špatně, protože já všechny ty emoce prožívám. Nelíbí se mi to, ale nemohu s tím nic dělat. Rozhodně mi není příjemný ten strach, co teď cítím a který jsem předtím neznal. Ne v takové míře. Navíc se bojím o lidskou holku. O člověka!! A to opravdu není v pořádku.

***

Luciana vtiskla výběrčímu stříbrňák a našla si dobré místo na návsi. Většina stánkařů už měla své zboží vyložené a náves se plnila nakupujícími.

Se stánkem to měla jednoduché, prostě otočila nůši dnem vzhůru, místo ubrusu použila zbytek růžového plátna a vyložila na ní zboží. Moc toho nebylo, takže se to akorát vešlo.

Ačkoliv mrzlo a všude ležel sníh, obloha byla modrá a slunce svítilo. Trhovci i nakupující měli radost a Lucianiny skleničky se na slunci krásně třpytily. Možná i to přispělo k tomu, že brzy všechno prodala a za dobrou cenu.

Jelikož trh ještě neskončil, mohla se ona sama projít po rynku a nakoupit co potřebovala. Když si u jednoho stánku zkoušela krásný šátek, sundala si ten svůj a její dlouhý, zlatý cop jí sklouzl dolů po zádech. Dva drábi, kteří právě procházeli kolem si toho všimli a začali Lucianu sledovat. Jakmile se chystala opustit jarmark, zatkli ji a vedli do městského vězení, kde měla zůstat až do pondělního rána, dokud rychtář nerozhodne, co s ní.

„Ale já jsem přece nic neudělala," bránila se marně. „Za to místo na trhu jsem zaplatila."

„To není ten důvod. Vypadá to, že farář ze Lhoty už delší dobu postrádá děvečku."

„O tom nic nevím, nemůžu za to, že je mi někdo podobný." Její výmluvy však nezabraly. Děkovala jen osudu, že ji drábi zatkli v tichosti. Veřejnou ostudu by snad nepřežila.

Blížili se k věznici a v Lucianě byla malá dušička. Sotva však zašli za roh, zastoupila jim cestu temná postava v kápi.

„Okamžitě ji nechte jít," vyzval maskovaný muž dráby.

„To asi nepůjde, dokud nám Lhotský farář nepotvrdí, zda je to ona. Kliď se nám z cesty, nebo tě zavřeme taky," odpověděl jeden z drábů a položil ruku na šavli u jeho boku.

„Vážně?" usmál se muž v černém a roztáhl ruce, jako by chtěl ukázat, že jsou prázdné. Dlouho však prázdné nezůstaly. Nejdřív se mu na dlaních rozhořely malé ohníčky, které se rychle zvětšily a za chvilku z nich byly dva dlouhé, ohnivé biče. Jediným rychlým šlehnutím je omotal kolem jejich volné ruky, až drábi zařvali strachem a bolestí. Samozřejmě Lucianu hned pustili a ta se dala na útěk zpátky k lesu. Muž počkal, až bude dostatečně daleko a pak je teprve zbavil ohnivých pout.

„Hlavně to nezapomeňte všem vyprávět," smál se nahlas. „Zajistíte si tím doživotní pobyt v domě pro choromyslné a určitě víte, jak se tam s vámi bude zacházet." Zmizel jim před očima a nechal je, ať se s tou hrůzou vypořádají, jak chtějí.