Oheň a pelyněk

18. kapitola

18. kapitola

Loučení se svobodou, byla jedna velká bujará pitka. Ondra odkládal svatbu tak dlouho, jak jen mohl. Když Lucianu ztratil, teprve poznal, jak ji miloval. Věděl, že už jí nezíská zpátky, ale Lidku si vzít nechtěl. Povolil, až když bylo její vzdouvající se břicho viditelné a výhrůžky jeho i jejích rodičů nebraly konce.

Lidka nebyla krásná, ale ošklivá také ne. Normální, docela pohledná holka z bohaté rodiny. Uměla nádherně mazat med kolem huby, ale jinak byla hloupá. Když na to Ondra přišel, bylo už pozdě. Tu noc, tenkrát u rybníka, chtěl jí vysvětlit, že odmítá její nabídky, ale Luciana je viděla dřív, než jí to stihl říct. Z trucu pak začal chodit s Lidkou a než se nadál, byla v očekávání. Jakmile ho měla, kde chtěla, medové řeči přestaly, a ani on se nesnažil, aby jejich vztah fungoval. Nedalo mu velkou práci chovat se k ní netečně. Vždycky byl arogantní hajzlík, jen Lucianě se ho podařilo na chvíli změnit. Jenže teď byla pryč a jemu nezáleželo na tom, co si o něm kdo myslí. Vlastně měl vztek i na kumpány se kterými se opíjel v hospodě. Každý z nich měl na Lucianu zálusk a nevonělo jim, když se rozhodla pro Ondru. Poté, co začaly ty pomluvy o divoženkách a čarodějnicích, rádi se k nim přidali a smáli se Ondrovi, že ho ta divoženka nejspíš uhranula. Teď se opíjeli za jeho peníze a pro změnu si ho dobírali, že si ji nechal proklouznout mezi prsty.

„Nejhezčí holka z vesnice... co z vesnice, široko daleko hezčí nenajdeš a ty ji vyměníš za Lidunu," smál se Tonda a mohutně si přihýbal z korbele.

„A jak se uměla otáčet," přisadil si Honza, který byl čeledín na stejném statku, kde pracovala i Luciana a sám si na ni myslel, „uměla stejnou práci jako chlapi, a z děveček na ni neměla žádná."

„Už je pryč, bavte se o něčem jiném," mračil se Ondra.

„Pozítří se ženíš," připomenul mu Jakub, „To je ta nejlepší doba zavzpomínat."

„Nebyl jsi to ty sám, kdo mi ji rozmlouval? Říkal si, že je to sirotek pochybného původu, bez groše v kapse."

„Na tom přece nezáleží," zavrtěl hlavou Honza, „tou svojí felčařinou si nejspíš brzo vydělá jmění. Podívej, jak mi zašila tu ruku, co jsem si roztrhl o hřebík," ukazoval jizvu na levé paži a ostatní souhlasně přikyvovali.

„Už jsem tu jizvu viděl stokrát," zařval Ondra vztekle.

„Uklidni se. Vono by ti to stejně nebylo nic platný. Říkala moje bába, že ji viděla chodit do lesa za nějakým myslivcem, nebo vojákem."

„Lžeš!"

„To teda nelžu. Naše bába taky sbírá nějakej ten plevel a jednou zašla trochu dál do lesa a viděla ji, jak se baví s nějakým vysokým cizincem. Přej to byl fešák a náramně si rozuměli."

„No co, zřejmě někdo z vesnice na druhé straně lesa Z kamenice."

„To pochybuju. Viděla ji tam na vánočním jarmarku a po skončení šla zase do lesa. Takže je jasné, že tam někoho pravidelně navštěvuje nebo tam dokonce bydlí," trval na svém Jakub.

„Vážně? V Černém lese?" divil se Tonda. „Možná na té divožence přece jen něco bude."

„To jsou nesmysly."

„Jasné, že to jsou nesmysly, Ondro, neposlouchej ho. Vůbec tomu nerozumí. Bába říkala, že žije v té tvrzi, co tam kdysi dávno byla ta loupežnická banda."

„To jsou sto let staré povídačky."

„Možná, ale na každém šprochu... bejt tebou, jdu to tam omrknout. Ale to bys nesměl mít nasráno v kalhotech."