Oheň a pelyněk

17. kapitola

17. kapitola

Války a hladomor si před lety vyžádaly tolik obětí, že počet obyvatel, klesl téměř na polovinu. Neobydlených domů bylo všude dost, většinou však polorozpadlých a žádný nebyl, tak útulný, a tak krásně schovaný, jako hájovna. Nakonec jsem se usadil ve starém mlýně, ale je tu zima a vlhko. Ten první rok v hájovně to bylo úplně stejné, ale už jsem si odvykl. Možná bych měl spravit aspoň střechu. A proč vlastně? Nic mě nebaví, s Lucianou to však nemá nic společného. Občas si vzpomenu, ale bylo to správné rozhodnutí. Udělal jsem správnou věc. Je to pro její dobro. Láska je hloupý a zbytečný cit, který nutí lidi dělat nelogické a nesmyslné věci. Nechápu, jak vůbec můžou přežít, když se nechají ovládat emocemi. Ještě, že jsem si dokázal zachovat chladnou hlavu, oprostit se od emocí a udělat to, co jsem musel a co by ona nikdy neudělala. Jednou mi za to bude vděčná. Je to krásné, dokud to trvá, ale co pak?

Teď, bez Luciany... bolí to, strašně moc to bolí. A to je divné, protože já nedokážu cítit bolest.

Nemůžu přemýšlet. Jídlo ztratilo chuť, netuším, jestli mi je teplo nebo zima a ztratil jsem vůli žít. Vím, že to přejde.

Určitě to vzdá. Nezůstane tam celý rok. Nakonec už uplynul celý měsíc, už zjistila, že je holka z vesnice a do města se nehodí.

Měl bych se vrátit do hájovny.

Letěl do hájovny, jak nejrychleji dokázal, ani na okamžik si neodpočinul. Plný očekávání otevřel dveře, ale hájovna byla pustá a prázdná.

***

Zvládla to. A nakonec to nebylo ani tak těžké. Našla si práci v domě bohatého obchodníka jako služebná a nehodlala se jen tak vzdát.

Ujistili jí, že bude pouze k ruce obchodníkově rozmazlené manželce, protože už zaměstnávali uklízečku, kuchařku, podkoního a zahradníka, ale personál se v domě střídal tak rychle, že Luciana nakonec dělala úplně všechno.

Šťastná tam však nebyla. Chyběl jí les a bylinky. Kromě lebedy u cesty ve městě nic nerostlo a na ranní procházky v sadech a parcích neměla čas.

Také černé, těžké a upnuté šaty a nepohodlné šněrovací boty jí vadily. Denně si musela opakovat, že je to jen na rok, ale občas ani to nepomáhalo. Chtěla splnit všechno to co po ní Markus chtěl a dopřála si aspoň zábavu povyražení, které jí město poskytovalo a které se dalo stihnout za jediný volný půlden týdně. Ovšem jenom tehdy, pokud ji paní domu zrovna nepotřebovala na něco hodně důležitého, jako úklid komory a podobné nesmysly.

Každé ráno, když šla ke kašně pro vodu, měla pár minut na to, aby prohodila pár vět s ostatními služkami a ty měly většinou přehled, co se kde koná za zábavu a často braly Lucianu s sebou.

Kromě nich se bavila ještě s Gregorym, jednadvacetiletým studentem medicíny a kolegou obchodníkova neschopného syna Johannese. Johannes byl ještě rozmazlenější a nadutější než jeho matka a školu prolézal jen díky štědrým darům svého otce. I tak si pro jistotu zopakoval každý ročník dvakrát a byl o tři roky starší než jeho kamarád Gregory.

Gregory byl narozdíl od Johannese docela milý. Dvakrát jí pomohl s vodou, když šel navštívit svého spolužáka, a jednou se s ním procházela u řeky.

„Přijdeš v neděli na majáles do parku?" zeptal se Luciany, když se spolu opět setkali v obchodníkově domě.

„Co bych tam dělala? Není to jen pro studenty?"

„To by tam byli jen samí muži, a to by byla nuda."

„Možná by pomohlo, kdyby univerzity začaly přijímat i ženy."

„Ženy? Ty máš nápady. Ženy přece nemají na studování hlavu a potom, než by taková žena dostudovala, bude tak stará, že by si jí nikdo nevzal a na děti už by bylo pozdě. Ale o nic nejde, je to jen výlet do údolí, ne jako ty bláznivé oslavy v Římě." smál se Gregory. „Tak přijdeš?"

„Přijdu," souhlasila Luciana, která stejně neměla lepší nabídku a vypadalo to, že bude krásné počasí.

„To jsem rád, budu tě netrpělivě vyhlížet."

„Já tebe taky," vzdychla Luciana a šla si po své práci.

Počasí se opravdu vyvedlo. Od rána svítilo sluníčko, nebe bylo bez mráčku a aleje plné kvetoucích stromů a bzučících včel. Nakonec byla ráda, že šla, zvlášť, když viděla, že není jediná dívka. Skoro, každý student si přivedl svou milou, nebo aspoň kamarádku. Trochu ji sice zkazilo náladu, že se k ní hned začal hlásit i Johannes, kterého opravdu ve svém volnu nechtěla vidět, ale Gregory mu dal najevo, že Lucianu pozval on a ať si hledí nějaké jiné.

několik dívek přišlo se svou kamarádkou, nebo bratrem, takže bylo z čeho vybírat a Johannes zaměřil svou pozornost jiným směrem.

Gregory se jí věnoval, ale když zrovna trávil čas se svými profesory a spolužáky, mohla si Luciana v klidu promluvit i s ostatními dívkami. Přidala se k jejich hloučku, zrovna ve chvíli, kdy pihovatá zrzka mluvila o možnostech vzdělání pro dívky.

„Dej s tím pokoj," mávla rukou pohledná černovláska. „Co je na tom špatného, starat se o manžela a o dětí?"

„Špatného na tom není vůbec nic, jen by to neměla být jediná možnost."

„Vždyť můžeš studovat. U jeptišek," smála se černovláska a zrzka se zamračila.

„A co u kněžny Hedviky z Bukova?" přimotala se do hovoru zelenooká blondýna.

„Cože?" řekly Luciana a zrzka současně.

„Jo, slyšela jsem tom od jedné potulné mastičkářky," trvala na svém blondýnka. „Je to škola pro dívky, ale je skoro nemožné se tam dostat, berou asi jen pět ročně. Já osobně se raději vdám," prohlásila nakonec a černovláska na ni vítězně mrkla.

Od toho okamžiku nedokázala Luciana myslet na nic jiného.

„Slyšel jsi o škole kněžny Hedviky z Bukova?" zeptala se Gregoryho, když spolu leželi v trávě pod rozkvetlým kaštanem.

„Ne, nikdy. Co je to za školu?"

„Slyšela jsem, že tam můžou studovat dívky."

„Tebe to ještě nepustilo?"

„Jestli tě to uklidní, tak nemám v plánu tam jít, jen mě to zajímá."

„Řekl bych, že ta škola asi nemá ani licenci a pochybuji, že poskytuje vzdělání na úrovni."

„Nevíš, kde bych zjistila víc?"

„Napiš jí dopis a teď už to pusť z hlavy. Je překrásný jarní den, jsme tady spolu na krásném místě a já se chystám políbit svoji holku. Všechno ostatní může počkat."

„Já nejsem tvoje ho... Co jsi myslel tím, abych jí napsala, ty víš, kde bydlí?"

„Nemůžu věřit, jak jsi umanutá. Říkám ti nech to plavat. Jsi dost krásná, nemusíš být chytrá. Myslím vzdělaná. Chytrá jsi dost."

„Díky, a děkuji, že jsi mě sem dneska vzal, už musím běžet."

„Teď? Ještě budeme dělat vatru."

„Promiň, uvidíme se jindy, mám namočené prádlo," zalhala Luciana a běžela domů, jak nejrychleji mohla.

Její pokojík byla vlastně jen přepažená chodbička s rozvrzanou postelí, umyvadlem a malým okýnkem. Neměla ani stolek, proto klečela na zemi, papír na tvrdé matraci a s vyplazeným jazykem vzorně psala:

Vážená kněžno,

Slyšela jsem o vaší škole pro dívky....

Pak napsala to samé ještě latinsky, ačkoliv si byla vědoma chyb, a doufala, že se dopis dostane k adresátce. Těch knížat není zase tolik a pošta už si bude vědět rady.