Oheň a pelyněk

32. kapitola

32. kapitola

Fara ve Lhotě. Jediné místo na světě, které už nechtěla nikdy vidět, natož tam pracovat. Ještě neuplynul ani celý den a už měla po krk Dorotina vřískotu. Luciana však tentokrát nemusela poslouchat. Díky Luciferovu kouzlu na ni nikdo nemohl. Zatím dělala, co po ní Dorota chtěla a předstírala, že je milá, hodná holka.

Holka. Když se na sebe podívala do zrcadla, viděla obličej čtyřicetileté ženy, s tmavými vlasy, které začínaly šedivět a křivými zuby. Jestli ji takhle viděl Markus..., netušila, kdy přesně se její podoba změnila. Tady u faráře jí to nevadilo, aspoň ji Dorota neustále nevyčítala, že využívá svého vzhledu.

Když už byla ve Lhotě, rozhodla se aspoň vyhledat Alenu, o kterou se starala v sirotčinci. Věděla, že jen tak by ji tam nepustili, proto nejprve zašla na trh a nakoupila jídlo a dárky pro děti. Věděla, že tohle ten šizuňk správce neodmítne. A nemýlila se. Správci zazářily oči a děkoval za štědrý dar.

Luciana se rozhlížela kolem, ale moc tváří nepoznávala. Byla pryč více než tři roky a za tu dobu mnoho dětí odešlo, a ještě víc přišlo. Nakonec i Alena byla dost stará, aby byla poslána do služby.

„Hledám Alenu, mám pro ni zprávu od její tety," zeptala se jednoho z chlapců, na kterého si pamatovala, ačkoliv byl teď o dvě hlavy vyšší než tenkrát.

„Alena už tu není," zašeptal chlapec.

„A nevíš, kde bych ji našla? Je to důležité."

„Zemřela loni v zimě, na zápal plic. Neměla moc oblečení ani boty a neměli jsme čím topit. Byla hrozná zima, zemřelo cekem dvanáct dětí. Hlavně ty menší." Poslední větu už Luciana neslyšela, podala chlapci sáček se sladkými sušenkami a jako náměsíčná opustila sirotčinec.

Za tohle zaplatíš, ty fláterníku. Sirotčinec je placený z farních peněz a ty raději necháš zemřít dvanáct dětí, jen aby nehladověla ta tvoje prasata v chlívku. Dobře jsem si všimla, jak ti narostlo břicho, sotva projdeš dveřmi. Zatínala pěsti, až jí praskaly klouby.

Měla vztek i na Marka. Kdyby odnesl faráře už tenkrát, když to měl poručené a neschovával se v lese, mohla Alena žít. Dobře pochopila, proč vybral Lucifer právě tenhle úkol. Chtěl vidět, jestli při něm dokáže stát i ve zlém, nejen v dobrém.

Věděla, že Markovi odpustí, tohle přece nemohl tušit, ale právě v tu chvíli měla vztek.

Plnila svůj úkol, jak nejlépe mohla. Pracovala u faráře za nocleh a stravu a snažila se ho nezabít. Večer chodila pást Lízu a v noci počítala zlaťáky

přesně tak jak to Lucifer chtěl. Každou číslovku vyslovila nahlas a snažila se nesplést. Další součást úkolu byla, žádný z nich neutratit, ale tomu pokušení odolala snadno. Nic nepotřebovala, a ještě měla svoje peníze, které jí odkázala kořenářka.

Po Markovi se jí stýskalo přímo neuvěřitelně, ale každý den byla blíž a blíž jejich setkání.

***

Markus seděl na trůnu po boku svého otce a oba byli oblečeni tak bohatě a honosně, jak náleželo k jejich titulu. Vypadali spíš jako bratři než jako otec se synem. Markus souhlasil s tím, že se bude připravovat na převzetí vlády a vše teď dělali společně. Na hlavě měl stejnou korunu, jako kdyby už byl králem.

Devlin se na něj s potěšením dívala a měla radost, že konečně přišel k rozumu. Co jiného by tohle oficiální setkání znamenalo? Proč by zvali i její rodiče? Jenom jí vrtalo hlavou, proč měla přijít i její mladší sestra. Znamená to snad, že Markus si vezme Maxine a ona Lucifera? To by jí vůbec nevadilo. Kníže vypadal mladě a určitě měl víc charisma než Markus. Také byl mocnější, a o to šlo Devlin ze všeho nejvíc. Hořela nedočkavostí, a ani se to nesnažila skrývat.