Oheň a pelyněk

30. kapitola

30. kapitola

Počasí jí přálo a jít podle mapy bylo snadné. Lehce našla i první dvě označená místa, ale i když je prolezla křížem krážem, nenašla nic, co by se dalo považovat za vchod. Zbývalo poslední místo. Skála zvaná Čertův zub.

Poznala ji už z dálky. Jako obrovský špičatý menhir, jen tak zasazený do rovné krajiny.

Přitahovala ji jako magnet, jako by její duše věděla, že je Markus nablízku. Nezastavila se, dokud k ní nedošla a když Líza protestovala, táhla ji za sebou jako kus špalku.

„Koukej se pohnout ty potvoro. Já vím, že je to tu trochu strašidelné, ale tam někde je Markus a toho máš přece ráda, ne?" netušila, jestli ji Líza rozumí, nebo ne, ale nakonec spolu došly až pod skálu.

Už nebylo pochyb. Tohle bylo to správné místo. Zajímalo ji, jestli i on cítí její přítomnost, tak jako ona cítila tu jeho.

Chvíli si odpočinula na úpatí skály a nechala Lizu napást. Polední slunce pražilo a ona děkovala těm několika stromům za trochu stínu. Na okamžik zavřela unavené oči. Věděla, že nesmí odpočívat dlouho, jinak nikdy nenajde dost odvahy jít dál. Nebyla strašpytel, ale teď se bála. Peklo, to není jen tak, ačkoliv díky Markovi věděla, že zdaleka ne všechno, co se povídá, je pravda.

Rychle se zvedla a dala se do šplhání. V tomhle byla Líza mnohem lepší než Luciana a jako kamzík vyskákala během chviličky až na samý vrcholek skály.

Na vrcholku stála malá polorozpadlá strážní věž, nicméně bytelné kované dveře vypadaly nově a nedobytně. Žádná klika, ani klíčová dírka. Jen několik zvláštních symbolů, z šedého kovu. Luciana zašátrala v brašně a vytáhla zlatý medailon od kořenářky. Byl sice menší, ale symbol odpovídal. Z těch dalších dvou však moudrá nebyla.

Sedla si do trávy a položila si hlavu do dlaní. Najít dveře a otevřít je, není vždycky to samé. Jak se ta potvora může udržet kopýtkama na těch kluzkých kamenech? Kopýtka. Kopyto! Vylovila z brašny jablko a zavolala Lízu. Zatím co ta chramstla po jablku, Luciana popadla její nohu a rychle, než se koza vzpamatovala, ji přitiskla na menší ze symbolů.

Nebyla to úplně přesná shoda, ale stačilo to. Dveře se začaly pomalu otvírat.

„Počkej tady, vrátím se pro tebe," podala Líze další jablko a s bušícím srdcem vstoupila do dveří, které se za ní rychle zabouchly.

Černá hlubina byla snad nekonečná. Už dávno přestala počítat schody. Dál pokládala nohu před nohu, dokud nedošla na poslední schod.

Ten mladičký čert, který tam hlídal, byl vyplašenější než Luciana.

„Okamžitě zmiz ty pozemský červe," koktal tak, až musela zadržovat smích. „Tohle je Peklo. Odejdi a nic se ti nestane."

„Vím, kde jsem a neodejdu, dokud nebudu mluvit s nejvyšším. Odveď mě ke knížeti."

„Co si o sobě myslíš? Jen tak si přijdeš a chceš mluvit s Jeho Jasností."

„Nepřišla jsem jen tak. Dalo mi dost práce, než jsem to našla a rozhodně nemám v úmyslu odejít."

„Povídám ti zmiz!" zkoušel to čert znovu, ale Lucianu tím nevyděsil.

„Ne, buď mě tam odvedeš, nebo si ho najdu sama, ale pak budeš mít průšvih, že špatně hlídáš u brány."

„Odvedu tě tam, ale jsi hloupá. Netušíš, co chceš."

„Ale ano, trochu to tuším."

Cesta ke knížeti nebyla o moc kratší než to nekonečné schodiště. Čert za celou dobu nepromluvil a jí také nebylo dvakrát do hovoru.