Oheň a pelyněk

11. kapitola

11. kapitola

Havran! Proč zrovna havran? Někdy mi to vyhovovalo. Křídla mě během okamžiku donesla, kam jsem potřeboval. Navíc jsem nenápadný. Ne jako kolegové, kteří se mohou proměnit v koně nebo vlka. Můžu klidně zalétnout k lidským obydlím, pozorovat, co dělají a občas ukrást za oknem něco k jídlu. Taky mě baví stračí a kavčí hnízda. Často v nich najdu nějakou tu minci, nebo šperk. Většinou jsou to jen pouťové prstýnky a lesklé korálky, občas ale najdu pravý šperk. Ten prsten, co jsem našel posledně, byl z pravého zlata a obrovský diamant má nejmíň pět karátů. Taky je pěkně těžký. Netuším, proč mě napadlo, že ho dám Lucianě. Protivnější ženskou jsem v životě nepotkal. Pořád mi dává nějakou práci, hádá se se mnou, kecá mi do života.

Tu kočku jsem zahlédl až na poslední chvíli. Pěkně mě pocuchala, mrcha. Ulétl jsem jí, ale stálo mě to pěkných pár škrábanců.

***

spustila na něj Luciana, ale když viděla, jak krvácí, ztichla a raději mu pomohla.

Malé kočičí škrábance se roztáhly v poměru na plochu kůže a Markus teď vypadal, jako by zápasil s medvědem. Obrovské hluboké rány krvácely a Luciana rychle trhala na kusy sváteční ubrus, který vyšívala na Vánoce. On ji však odstrčil a zavřel se ve svém pokoji. Pustil ji dál, až když zjistil, jak rozsáhlé je zranění. Ležel pod dekou a ven vystrčil jen tu část těla, kterou potřeboval ošetřit.

„Nemusíš se stydět. Mužské tělo jsem už viděla. Teď jsi můj pacient a tvé tělo je stejné jako každé jiné."

To se teda pleteš, pomyslel si, ale nahlas neřekl nic.

„Dobře, tak si trucuj, ale nechoď za mnou, až se ti do toho dá sněť," řekla Luciana spíš pro sebe a pokračovala v omývání ran. „Tohle bude potřebovat zašít," ukázala na dvě obzvlášť dlouhé a hluboké.

„A umíš to?" zeptal se netrpělivě.

„Nevím, jestli to umím, ale už jsem to dělala," pokrčila rameny a šla si pro šití. Pak namočila jehlu a nit do trochy žitné, kterou měla na čištění ran a napadlo ji, aby nabídla pár loků i Markovi. Proti bolesti. Potom si však vzpomněla, jak v hospodě odmítl pivo a raději se pustila rychle do šití.

Nešila poprvé, a i ten nejdrsnější chlap přinejmenším syknul, heknul, nebo dokonce řval, ovšem Markus ani nemrknul.

„Tebe to nebolí?" divila se Luciana.

„Bolí. Au," vypravil ze sebe Markus, aniž by změnil tón nebo výraz.

Zakroutila hlavou a vyčistila mu zbývající rány. Namazala a obvázala je, jak nejlépe dokázala a dál se nevyptávala. Na bolest, ani na to, proč se před ní stydí. Napadlo ji, že je nejspíš vysloužilý voják a má nějaké ošklivé zranění, nebo tělesnou deformaci, za kterou se stydí. To by vysvětlovalo to kulhání, které ale nebylo nijak velké a většinou si ho ani nevšimla.

„Ještě tady," zasípal Markus unavené a vystrčil zpod deky levou nohu. Těsně nad koženou holínkou zela obrovská rána, která vypadala jako od zubů. Luciana mu chtěla botu sundat, ale on ucukl. „Ta bota zůstane, kde je!" Viděla, že nemá cenu se s ním hádat a rychle ošetřila a zašila poslední ránu. Pak mu uvařila silný odvar proti bolesti a na spaní a doufala, že se z toho brzy dostane.

Spokojena moc nebyla. Polovinu ran nejspíš ani neviděla. Zůstanou mu nejspíš pořádné jizvy. Ještěže obličej má v pořádku, napadlo ji a trochu zčervenala. Byl pohledný, to ano, ale zrovna dostala další názornou lekci, jak dokáže být tvrdohlavý a nesnesitelný.