Za závějí - Thorki (CZ)

Prolog

Chladný vítr se proháněl oblohou, mrazil na tvářích a profukoval oblečení, dokud nenahlodal chladem tělo až do morku kostí. Sněhové vločky padaly z oblohy takovou rychlostí, že to spíše připomínalo lavinu a v rychlosti způsobené větrem ostře bodaly do kůže, zachytávaly se do kožešinových plášťů a jako kamení táhly svou váhou výpravu k zemi. Na těžkých vysokých botách se vrstvily hroudy ušlapaného sněhu, že měl za chvíli člověk o dvacet centimetrů víc a pak těžce odpadávaly dolů a podlamovaly dlouhým pochodem znavené nohy. Koně se klepali zimou a vysílením. Na srstnaté kůži se leskly kapičky zledovatělého potu, co jako malé rampouchy odpadávaly na zem. Kopyta se nořila do hlubokého prašanu, statné hrudě prorážely cestu ledovou masou. Sníh byl všude, kam se člověk podíval, zalézal za krk, kde tál a studil na kůži, narážel do tváří i těl, táhnul se na míle daleko v hustých vrstvách mezi skalami. Poryv mrazivého vzduchu znemožňoval vidění, společně s vločkami vytvářel bílé stěny a mátl rozum.

Celá kavalerie byla předem odsouzena k dlouhému vysilujícímu bloudění. Už to byly hodiny, co se táhli v zástupu za třemi jezdci a proráželi si cestu hustým prašanem. Vichr jim šlehal do tváří svou silou jako ledovým bičem a sníh zanášel kožešinové pláště nánosy bílé kaše, co tekla za krk a studila jako čert. Dozajista již prochladli a onemocněli, dlouhým bezcílným pochodem se vysílili a hodinami bloudění i ztratili veškerý elán a pozitivitu. Několikrát již narazili na jimi vyšlapané tunely, jak se motali v kruzích, a i zvěř jim začínala vzdorovat. Koně se stavěli na zadní a vyhazovali kopyty do vzduchu, pokoušeli se těžký náklad shodit a prchnout do bezpečí skalních dutin, než se vánice přežene. Vojáci sotva plandali svými údy, klopýtali pomalu za jezdci a náklad nesoucí v brašnách proklínali více jak největšího nepřítele. A v zadní linii, zcela poslední v dlouhém pochodu se táhnul nejméně dvacet kroků za ostatními na pokraji sil vyčerpaný královský princ. Už neměl nic, než malou brašnu, zbylé mu vzali ostatní, aby mu ulehčili námahu, a na teplých svršcích, teď již promočených do posledního vlákna, kožešinový plášť s huňatou kapucí plnou sněhu. Sotva klopýtal, každou chvílí ležel na zemi a škrábal se zpět na nohy. Kolena měl z tvrdé ledové země celá potlučená, rukavice se mu prodíraly, jak jimi neustále dřel o ušlapaný prašan, ve vysokých botách mu čvachtalo z roztopené sněhové břečky a po vypracovaných zádech mu stékal ledový pot a sníh.

Thor

Sotva jsem se vlekl za ostatními. Klenutá záda posledního vojáka již přede mnou nebyla přes hustou sněhovou clonu téměř vidět, hluk výpravy již ke mně nedoléhal. Slyšel jsem jen kvílení větru a viděl jen bílo. Kam jsem se podíval, kdekoli jsem otočil zrak, všude jen masy bílého ledového sněhu. Připadal jsem si více jako v nějaké hrobce než jako na politické návštěvě. Jak to, že otec netušil o těchto příšerných podmínkách, když nás sem vyslal? O vichřicích prohánějících se tímhle nehostinným krajem přeci vědět musel, je to jedno z témat výuky královské vlastivědy a politiky.

Začínala se mi točit hlava. V uších mi hlasitě hučelo a před očima jsem měl mžitky. Všechno se do sebe mísilo a splývalo jako když rozpouštíte v kádince vody slabou kyselinu. Z posledních sil jsem se donutil postavit na vratké nohy a udělat dalších pár kroků. Svou družinu už jsem neviděl, ztratila se mi za hustou clonou z ledového deště. „Otče! Otče sečkejte!" Z plných plic jsem zakřičel do prázdna, ale žádná odezva se mi již nedostala. Neslyší mě, jsem tady sám.

Další kus sešlapaného sněhu mě poslal tváří vstříc tvrdé zemi. Cítil jsem bolestivé křupnutí ve tváři a mezi mžitky postřehnul v záplavě bílé také rudou. Krev? Hlava se mi točila a třeštila jako kostelní zvon, oči téměř nic neviděly, tělo zkamenělo a odumřelo. Naposled jsem se zadíval do dálky do neprohlédnutelné pustiny sněhu, než se mi zatmělo před očima a vše utichlo v blažené prázdno. Odpusťte matko, otče, nebyl jsem dostatečně silný.

Tak jsem zpět s další novou povídkou! Těšíte se všichni? Já totiž moc. Na tohle téma už jsem si chtěla strašně dlouhou dobu napsat a jsem moc ráda, že mi to tak skvěle vyšlo a odhlasovali jste si zrovna tuhle možnost. Je to už druhé Thorki, co budu psát a odvážím se říct, že bude lepší, než to první. Doufám, že nic nepokazím a vždy splním či předčím vaše očekávání.

Hlavně nezapomeňte pravidelně hlasovat, sledovat mě tady i na Instagramu (tiranistiranis), dávat hvězdičky a srdíčka a hlavně hodně komentovat! Jelikož právě komentáře mě nakopávají ke psaní dalších kapitol, tak mě pořádně podporujte!

Vaše Tiranis!