Za závějí - Thorki (CZ)

12. Loki

Srdce mi tlouklo tak hlasitě, že nebyla možnost, aby je blondýn neslyšel. Tváře mi doslova hořely, když jsem se naklonil k druhému tělu a lehce se dotknul svými rty jeho. Jak je možné, že je tady? Nezdá se mi to, znovu mohu cítit teplotu jeho těla a nebojácnost sálající z něj svou osobitostí. Do dnešního dne jsem měl v paměti ten týden s krásným princem a ani se neodvážil doufat, že bych jej zažil znovu. Jeho rty byly tak perfektní, jeho tělo hřálo, doteky jako by mě přímo vybízely k tomu opětovat jeho náklonnost. Líbal snad ještě lépe, než tehdy, minimálně byl zkušenější, což šlo na něm poznat. Naopak já se cítil příšerně nemotorný ve svém jednání, až to muselo blondýna odrazovat. Od doby, kdy jsme byli ještě vlastně děti, uběhlo příliš mnoho času, kdy byl prostor ke zlepšení a každý z nás si zřejmě vybral jinou cestu.

Mírně jsem se odtáhnul a mile se usmál na krásně zmatenou tvář. „M-měl by ses vrátit. Určitě už je po tobě sháňka." „Ty přece ale nechceš, abych odešel, ne?" Tváře měl zcela rudé, když to vyslovoval, ale oční kontakt mezi námi nepřetrhnul. „Pak půjdu také. Nech mne jen se pře upravit." A s tím jsem do něj strčil, aby mi nechal nějaké soukromí.

-

Chodbami paláce jsem procházel tak svižně, že Thor za mnou musel skoro až klusat, aby mým delším nohám stačil. Potřeboval jsem se dostat do salonku, kde zřejmě otec nyní hostil svou váženou návštěvu, a zeptat se ho jaký přesný význam tahle pouť má. Nechtělo se mi věřit, že by dvě do morku kostí znepřátelená království jen tak sjednala mír, a dokonce se poctila vzájemnou návštěvou. Měl jsem za to, že Thor bude něco vědět, ale jen z jeho zmateného pohledu jsem pochopil, že jestli za tím něco je, on do plánu zasvěcen jistě není. „Loki! Nač ten spěch?" Zmateně jsem se ohlédnul za běžícím blondýnem. Ani jsem si neuvědomil, kdy jsem začal utíkat. „Omlouvám se. Musím si něco vyřídit s otcem, ehm... urgentně." Pokusil jsem se o malý úsměv, ale s narůstající nervozitou v hlavě z toho nakonec vyšel jen nějaký škleb.

Zbytek cesty jsme došli již v normálním klidném tempu. Cítil jsem se špatně, že jsem nebral na blondýna ohledy. „Tak... jak ses celou tu dobu měl?" Chtěl jsem prorazit to dlouhé ticho mezi námi. Nezávazná konverzace mi přišla, jako dobrý nápad pro počáteční prolomení ledů. „Dost jsem studoval a cvičil. S přáteli jsme několikrát podnikli výpravy do jiných světů, to byla zábava, ale sem jsem se nedokázal přenést, až dnes." Na malou chvíli se odmlčel, na tváři upřímný nostalgický úsměv, pak ale zvážněl, koutky se propadly a oči zaleskly smutkem. „Také mi zemřela matka. Byla to skvělá žena. Otec mě chce přivést na jiné myšlenky, myslí, že svatba by byla dobrým krokem pro království. Již pár týdnů se s rádci bavil o možných kandidátkách, ale pokaždé, kdy jsem vešel, umlkli jako pěna." Asi chtěl ještě něco říct, otevřel ústa, pak je opět naprázdno zavřel a zatřásl hlavou, jako by chtěl myšlenku vypudit.

Nebudu lhát, když řeknu, že mne píchlo u srdce. Z nějakého bláhového důvodu jsem věřil v to, že by mohla být třeba šance...  Nechtěl jsem jej ztratit, když nás osud po tak dlouhé době opět svedl dohromady. Muselo být přece něco, nějaký důvod, proč se tady zjevil, proč zrovna teď. Věřím na osud, stejně jako každý z Jotunheimu, jsme s ním provázáni, spjati s osou času jako se voda pojí v led. Nevím, jestli mladý kralevic zná zákony času nebo jestli jej vlákna budoucnosti dokáží oslovit stejně. Na rozdíl od naší rasy, u nich nedokážu vidět to pojítko, tu mihotavou nitku, která nás zosobňuje. Jako by mohli být strůjci svých životů sami, nebo možná dokáží času poručit? Tak jako tak, tohle není náhoda a já to dokážu.
Pozor! Důležité oznámení! Ne, dělám si srandu. Chtěla bych vedet, co na to říkáte a vidět tady nějaké ohlasy!

PS: Kdo má rád BL příběhy, tak ve své výzvě jsem právě teď zveřejnila Září! Je to příběh o dvou klucích! A odehrává se u nás v ČR! Dokonce i většina adres a názvů odpovídá, čerpala jsem z vlastních poznámek z výletu. Takže neváhejte a jděte ji omrknout!!!!!!
Vaše Tiranis!