Za závějí - Thorki (CZ)

11. Thor

Málem jsem zapomněl dýchat. Byl to on, seděl na těch schodech jako přízrak, jemně se usmíval a pozoroval mého otce vedoucího zástup. Srdce mi splašeně tlouklo s každou vteřinou, kdy se zdvořilostně pronášela slova chvály na konto místního krále. Vlastně jsem moc nevěděl, proč tady jsme, otec sice něco povídal, ale já nikdy nebyl ten, co by dával příliš velký pozor. A tak jsem spoléhal, že to dneska časem pochopím, šlo přece o velkou věc, to se dá rozeznat za pochodu, ne?

Po příkladu všech jsem se uklonil a nechal si od místního služebnictva odnést kožich někam stranou. Za celou dobu, co král Laufey procházel s nejbližší šlechtou hradem a ukazoval nám skvostné zákoutí paláce, já po očku pokukoval po krásném modrém princi v bělostném rouchu. Kdysi jsem na Midgardu slyšel o pohádkových bytostech, co vypadají jako andělé bez křídel s líbezným hlasem jako sirény a moudrostí lesních duchů. Myslím, že se jednalo o jakési Alofy? Eldy? No, prostě překrásné bytosti. Vsadil bych se, že museli padat závistí v porovnání s místním mladým kralevicem.

Usadili nás u dlouho sáhlého stolu, nosili chutné pokrmy a moky, pod nimiž se prohýbala deska a pnuly nohy, jak masa jídla těžkla. Stále se konverzovalo, z koutů sálu vyhrávala tichá důstojná hudba, odtažitá a vážná jako sníh a led všude kolem, nad hlavami plápolala modrá světla a nohy olizoval prašanový koberec. Ujídal jsem jak si etiketa žádala, ani zdaleka jsem neochutnal ode všeho, natož, abych se skutečně najedl. Být doma s přáteli, spaseme ten stůl jako stádo prasat, tady jsem ale vznešeným princem a musím se podle toho chovat.

Nedokázal jsem odpoutat zrak od elegantní bytosti sedící jen pár metrů ode mne po levém boku krále Laufeye. Každý jeho pohyb, každá hláska i úsměv, jež kolem sebe házel mě dokázala uhranout, každému soustu v jeho ústech jsem musel závidět, jak jej pomalu přikládal ke rtům, nabíral je na stříbrné příbory, převaloval v ústech. Byl jsem si jistý, že už ho vícekrát neuvidím, neucítím jeho příjemně svěží vůni, neucítím prazvláštní chlad jeho těla. I po těch stovkách let jsem nezapomněl jediný detail, vybavoval jsem si každý vlas, každou zlatou rýhu vypáleného tetování. Netušil jsem, že chlapec, jenž mi před dávnými časy zachránil život, byl ve skutečnosti královský dědic trůnu. Vědět to tenkrát, vše mohlo být jinak, nemusel jsem se od něj odloučit po taková staletí. Zdali si on pamatuje mne? Vzpomene si někdy na asgarďana, jemuž sebral klidný spánek i srdce?

„Omluvte mne vaše výsosti." Modrý hoch se zvednul od stolu, kapesníkem si otřel rty a s poklonou se vydal ke dveřím. An jsem nepřemýšlel, když jsem se postavil a hluboce se poklonil, snad ze zvyku, že když dáma vstane od stolu, gentleman ji doprovází. Teď na mě směřovaly zraky všech v místnosti, včetně jedněch rudých očí. „O-omlouvám se." S rudými tvářemi jsem se posadil zpět do křesla a urputně pozoroval dezertní vidličku, jen abych se nemusel podívat do rozčílené tváře svého otce. „To je v pořádku princi, Loki vám jistě rád ukáže cestu do koupelen, nejste-li si jist." Muž v čele stolu na mne kývnul a s tím se otočil zpět na Odina a navázal na předchozí téma, samo sebou politické.

Šel jsem dva kroky za ním, hypnotizoval odhalená záda křížená drobnými kovovými řetízky. Nevěděl jsem, co dělat, jak se chovat, jestli něco říct. Jak jsem si mohl být tak jistý, že je tohle dobrý nápad? Prošli jsme dlouhou chodbou, vystoupali patro a po několika minutách vešli do prostorného pokoje. Loki uhnul do strany a nechal mě projít jako prvního, s milým úsměvem na tváři. Neohrabaně jsem úsměv opětoval a vešel do útulné ložnice, spoře vybavené s velkou nadýchanou postelí. Dveře za mnou klaply, cvaknul zámek a následně už jsem cítil chladivé paže kolem svého pasu a tvář opřenou o má záda. „Myslel jsem, že tě víckrát neuvidím." „Nikdy jsem nebyl více šťasten, že doprovázím otce na cestách." Obrátil jsem se a přimknul vysoké pevné tělo ke své hrudi. „Nevěděl jsem...byl jsi..." nedokázal jsem správně zformulovat větu. Myšlenky se mi v hlavě motaly v jeden uzel a nechtěly se rozpojit. „Omlouvám se, bál jsem se. Naše rody nikdy nebyly příliš přátelské, vedli jsme války...myslel jsem, že to tak bude lepší." Musel jsem se usmívat, nedokázal jsem přestat. Zase jsem jej mohl držet v náručí, i když mě teď převyšoval skoro o jeden a půl hlavy. „Nesmírně ti to sluší." „Děkuji." Modré tváře nabraly nachový odstín, než se odvrátily. Nevěděl jsem, nač ty formality. Znali jsme se z dřívějška a teď nás nikdo neviděl. Odhodlaně jsem si přitáhnul jeho tvář k sobě a zářivě se usmál. „Smím doufat ve vaši přízeň princi?"

A je to tady! Moment, na který všichni tak čekáte! Teda...skoro. Tak co, nejsem prostě úžasná, že jsem je nakonec svedla dohromady? Já vím, jsem.(mrk mrk) Chci tady hodně ohlasů! Napište mi, co si o tom myslíte prosím! A hoďte sem i hvězdičku!

Vaše Tiranis!