Za závějí - Thorki (CZ)

25. Loki

Z neklidného spánku mě probudila rána, jako když dopadne těžký kov na podlahu. „Princi, jste v pořádku?" Za silnými dveřmi se ozval ustaraný hlas vojáka. Měl jsem toho už skutečně dost, jak mě museli po nocích hlídat jako nejcennější poklad až do doby, než podstoupím obřad. Skoro jako bych snad chtěl utíkat, nebo jako by mě tady v tomto nedobytném paláci mohl někdo ublížit. To byly klasické výmluvy, já měl ale ještě jednu ve své mysli pohřbenou, snad si ji ani nechtěl zcela připouštět. Co když mě hlídají před princem? Dokázal by se Thor dostat do mých komnat a pokusit se narušit královskou dohodu před jejím naplněním? „Ano, jsem v pořádku, nemusíte se bát."

Rozhlédnul jsem se po působiteli toho hluku a všimnul si drkotajícího se zrcadla. Zmocnil se mě určitý lehký druh paniky a stáhnul se pod přikrývku, jako by mě snad mohla ta sporá látka chránit jako ocelový štít. Chvíli jsem hleděl na nahýbající se zrcadlo, než se vyklopilo ze stěny a zastavilo se jen těsně u země. Už jsem si zacpával uši, že uslyším tříštění skla, ale to se nestalo. To zrcadlo bylo na pantech těsně nad zemí, jako by levitovalo ve vzduchu a za ním...se táhla chodba. „Prosím tě nekřič, jo?" Z černé hlubiny se vynořila silueta statné mužské postavy oblečená do noční košile a špatně dopnutých kožených kalhot. „Thore?!" „Pšššš." Ukázal pomalu na dveře, než přešel pokoj a obdaroval mne silným stiskem kolem ramen. „Co tady děláš uprostřed noci?!" Šeptal jsem, ale i tak nešla podezíravost z mého hlasu zcela vytratit. Vždyť ještě před malou chvílí jsem myslel na to, jak by se sem vloupal a vzápětí to skutečně provede? „Hrajeme s přáteli hru a chtěli jsme tě přizvat. Nemáš ani tušení, jak těžké je se k tobě dostat. Věřil bys, že tu chodbu jsem musel hledat v knihovně skoro půl hodiny? Naposledy jsem ji používal jako malý kluk, když jsem se bál a chtěl jsem spát s matkou v jedné posteli." Kysele se zašklebil a zatáhnul mě za paži, až jsem musel seskočit chodidly na tvrdou zem, jinak bych z postele sletěl rovnou obličejem vstříc podlaze. „Počkej, to mě chceš unést uprostřed noci z ložnice? Co když mě sem přijde někdo zkontrolovat a já tady nebudu?" „Musíme doufat, že nic takového se nestane." Pohodil rameny, jako by si ani neuvědomoval jaký poprask by z toho byl, co všechno by způsobil. „Počkej chvilku." Vyškubnul jsem se mu ze sevření a trochu nerozhodně se podíval k posteli. Měl bych? Co když je to jen léčka? Ne, věřím mu. Tohle se nepokazí, cítím to. Ohlédnul jsem se na nechápavě se mračícího blondýna, než jsem zavřel oči a nechal svou sílu, aby prostoupila pokoj. Když jsem oči otevřel, musel mě můj společník podepřít, jelikož jsem ztratil rovnováhu. „Co to bylo?" „Kouzlo, kdyby sem někdo přišel, uvidí mě na posteli spát." Vyškrábal jsem se na zesláblé nohy a nechal se vést hlubokým tunelem do útrob hradu.

--

„Tak tohle jsem fakt nečekal." Vešel jsem do rozlehlého pokoje vybaveného do zlatorudé barvy. Všude po stěnách visely nějaké bojové náčiní nebo věci cizího původu, jako z jiného světa. V policích u stěn byly seskládány desítky knih a svitků, ovšem nános prachu na nich svědčil o tom, že příliš čtené nejsou. Okna byla obrovská a stěny dostatečně hrubé, aby si do nich člověk vyšplhal a díval se z pohodlí pokoje na krajinu. Celému pokoji ale vévodila až nekřesťansky velká postel potažená spoustou kožešin a drahými polštáři na níž se momentálně roztahovali čtyři další lidé a stále by se jich tam vlezl alespoň násobek. „Já ti říkal, že to bylo moc lehké. Měli jsme ho nechat třeba přeplavat vzdálenost duhového mostu se zavázanýma očima." „Sklapni, to je hovadina a on je holt dobrej." Nechápavě jsem koukal na muže roztažené po posteli a ptal se sám sebe, zda to byl dobrý nápad. „Neboj Loki, jen si sedni." Zahlédnul jsem ohon černých vlasů, přísný výraz v mladé tváři a musel se usmát. Alespoň jedna milá osoba. „Tak vítej u mne v ložnici." Thor na mě mrknul, než se rozeběhnul a přistál zády na, na pohled měkké, matraci.
Dnešní kapitolka! Líbí? Nelíbí?
Vaše Tiranis!