Za závějí - Thorki (CZ)

27. Loki

Probudil jsem se již ve své posteli, pomalu jsem si ani nepamatoval, jak jsem se dostal zpět. Na obloze už svítilo slunce vysoko nad věžemi, muselo být něco málo po poledni. Věděl jsem, že dnes se západem slunce přijde ten očekávaný den a něco v mé hrudi se tomu stále bránilo. Prvně jsem nedával znát přílišně najevo své dvojí rozpoložení, jak se ale den táhnul a krátil, ten pocit nabíral na síle. Netrvalo mi dlouho pochopit, co je zač, mnozí by řekli, že je to normální. Měl jsem strach, strašný strach. Po obědě jsem zalezl k sobě do komnat a už ani nevylezl, jen jsem chodil po pokoji v kruzích a hysterčil. Potřeboval jsem obejmout, pohladit po hlavě a zádech, nechat se kolébat v příjemném sevření...potřeboval jsem Williama. Ten ovšem zůstal u nás a dohlížel na zámek, zatím co já se tady hroutil jako domeček z karet. Klepaly se mi ruce, žaludek se mi svíral, už dvakrát jsem dneska stihnul vyvrátit obsah svých střev do mísy. Nohy mne příliš neposlouchaly a jediné, co jsem ještě dokázal držet na uzdě byly slzy, které mi chtěly zhatit i poslední zbytky jistoty. Miluju Thora, miluju ho, chci si ho vzít, dělám správnou věc. Tak proč se do háje tolik bojím?! Je to jen obřad, hloupých pár slov a bude to za mnou!

Klepal jsem se jako uzlíček nervů na posteli, neobtěžoval jsem se ani ohlédnout k otevřeným dveřím svého pokoje, jimiž někdo prošel dovnitř a posadil se ke mně. Ucítil jsem něčí ruku ve svých vlasech a tužebně jsem se k ní přimknul. Byla chladná a silná, dlaň muže, bojovníka. S překvapením jsem otevřel oči a setkal se s párem krvavě rudých očí, jejichž pár jsem jeden sám vlastnil. „O-otče?" Zmateně sje se pokusil zvednout, ale jeho paže mne zatlačily opět do matrace. „Lež, vypadáš děsně. Takhle tě přece provdat nemůžeme." Bylo to snad poprvé, co jsem na jeho tváři zahlédnul tak milý úsměv, tohle nebyla přetvářka, ten byl od srdce. Nevěřil bych, že se někdy takového pohledu dočkám zrovna od něj, toho hřejivého hrdého otcovského pohledu plného víry ve své dítě. „Bude to v pořádku synku, nemáš se čeho bát. Princ Thor není špatný člověk, postará se o tebe." Hladil mě po vlasech a zádech, položil si mou hlavu do svého klína a nechal mě klidně se schoulit do malého klubíčka a nechat o sebe pečovat. Nedokázal jsem uvěřit, že je to skutečně můj otec, kdo mě utěšuje s úsměvem na rtech. Ten otec, jenž se za mne po léta styděl, opovrhoval vlastním synem, neprojevoval jedinou známku náklonnosti. Vždyť mne tolikrát trestal a kázal mi více učení a soubojů, byl tak naštvaný kdykoli jsem netrefil šípem cíl, kdy jsem minul kořist ostřím meče. „Tak pojď, musíme tě připravit, ať vypadáš k světu." Kývnul jsem a zvednul se z postele.

Pomohl mi se složitými šaty, šperky a sčesal mi vlasy. Nechal jsem si je rozpuštěné, nechtěl jsem je spínat, přírodní byly stejně nejhezčí. Jen jsem do nich zavěsil rodinné znamení a šperky přinášející štěstí. „Tati?" Nejistě jsem se na něj podíval už zapudrovaným upraveným obličejem bez jediné chybičky. Co vše dokáže zamaskovat trocha krému nebo prášku, ani rudé oči už nebyly tak vodnaté a i kdyby, všichni je budou pokládat za slzy štěstí. „Vypadáš jako nevěsta." Usmál jsem se a chytnul kytici květů.

„Mám tě rád synu. Vím, že to ode mne příliš neslýcháš,nejsem otevřeným empatickým otcem, kterého si zasloužíš. Chci jen abys věděl,že jsem na tebe hrdý, vždycky jsem byl. Všechno jsem dělal pro tebe a povedlose, jsi skvělým dědicem našeho království. Přineseš rodu slávu a úctu, budeš dobrýmkrálem." Zaraženě jsem se nechával objímat vysokým tělem a do tváří mě šimralkabátec z liščí kůže bílý jako spadlý sníh. „Já tě mám také rád otče." Zamrkaljsem slzy a odhodlaně se podíval na velké dveře vedoucí do královské kaple. Takse po staletí oddávali panovníci zlatého města a teď se tady bude brát i jedenmodrý Jotum, já. „Jsem připravený." Chytil jsme se otcova nastaveného rámě avykročil vstříc zářivému sálu.
Já vím, zase jsem to utká v nejlepším. Tak očekávám, ze se budete na příští kapitolu těšit!😁
Vaše Tiranis!