Za závějí - Thorki (CZ)

10. Loki

Menší skok časem, ale to vám dojde, až to budete číst.

Seděl jsem na kamenné stolici u kamenného stolu, kolem mě kamenné stěny a ledové kry, ze stropu visel modrým chladným světlem plápolající systém svíček, na stole stály talíře, mísy, poháry. Tak unavující nepohodlné prostředí ve kterém jsem žil již několik tisíců let a které jsem znal zpaměti i poslepu. Dnes je ale všechno jinak, konečně se tady začíná zase něco dít. Otec má přijmout nějakou váženou delegaci, mluvil o tom, jako by to byla nejdůležitější věc na světě a asi milionkrát mě kvůli tomu káral a vyhrožoval, že pokud něco pokazím, nadosmrti zůstanu pod zámkem. Ne že bych plánoval mu jeho velký den kazit.

Všude po stěnách visely záclony, těžké prachové závěsy a prošívané koberce. Na jindy mrazivě ledové podlaze ležel rudý prašan, jako v nějakém skvostném paláci, což ten náš rozhodně nebyl. Trůn měl svůj povlak, jídelna byla jako proměněná, o přijímacích saloncích ani nemluvě. Prostě všechno bylo vyzdobeno tak, aby to vypadalo, že jsme bohatý skvostný kraj s velkou kulturou a ne velké ledové bestie žijící v jeskyni.

Prásknul jsem sebou o postel a nahlas si povzdechnul. Nechtělo se mi na tu ceremonii, nechci otce zase něčím nahněvat, nedopadá to dobře. Odlepil jsem svůj obličej od tvrdé matrace a stočil pohled na malé křeslo. Na jeho opěradle visely přehozené skvostné šaty, na sedadle položené blýskavé zlaté šperky s drahokamy, na stolku korálky do vlasů prokládané malými sklíčky, jako střípky ledových krystalů. Otráveně jsem zaskučel a raději praštil hlavou znovu do polštáře. Uhhh, jak mě se tam nechce, vůbec nevím, proč bych tam měl jít.

Nevím, jak dlouho jsem ležel na posteli, přemýšlel o hloupostech nebo si hrál s prsty na nohou, než se otevřely dveře a v nich se objevila plešatá stará hlava. „Princi Loki, váš otec si přeje, abyste se ustrojil a přišel se předvést do přijímacího sálu. Chce se ubezpečit, že budete vypadat v nových šatech stejně dobře, jak očekává." Pro sebe jsem se ušklíbl, jak se starý Wallis tvářil, když se snažil si vybavit vzkazy od mého otce. Jsem rád, že to je zrovna on, kdo mě má na starosti. Ta ženská před ním byla k ničemu, chladná a odtažitá, taky odměřená, jako by jí to tady patřilo. Wally, vyřiď prosím otci, že tam budu každou chvílí." Usmál jsem se, jak jen jsem dokázal a seskočil z postele přecházeje ke křeslu. Stařík jen kývnul, prsty levé ruky si protáhnul zacuchanou bradku a zmizel za stěnou.

Úprava mi nikdy netrvala zrovna dlouho, a tak jsem již po chvíli sestupoval ze schodů, přidržuje si cípy dlouhého oděvu tak, aby po nich nešlapal. Musím uznat, že otec poslal pro skvělé krejčí. Sporé kusy látky spojené jemnými stříbrnými řetízky, s našitými krystaly a zlacenými vzory dokonale seděly na mém těle, odhalovaly tak akorát modré kůže, aby šel vidět kontrast a line těla. Otec nejednou říkal, že jsem půvabnější než všechny jotumské dívky, možná proto mě s oblibou strojil do dámských svršků. Nemám mu to ale za zlé, cítím se v nich příjemně, navíc ke kožešinám se mé dlouhé vlasy nehodí tak, jako ke splývavým šatům. Ty teď byly sčesané dozadu, sepnuté stříbřitými řetízky se spoustou kamenů, stejně jako i šperky po mém těle. Jako všichni mraziví obři, i já měl holé nohy, tento zvyk jsme si nikdy nenechali moderními civilizacemi vzít, nicméně kotníkové doplňky se již i do našich pustých krajin dokázaly protlačit a uchvátit kdejakou ženu...nebo mého stylistu.

Naposledy jsem zkontroloval, že mám na sobě všechny ty cetky, než jsem sebejistě vešel do síně. Otec seděl na vysokém stříbřitém trůně, kolem sebe masivní kožešinový plášť z bílých muflonů se zlatou sponou a koženou suknicí. I jemu to slušelo více než obvykle. „Loki, jsi připravený?" „Ano otče." Mírně jsem na něj kývnul a postoupil na své místo po kraji sloupoví, kde běžně stojím. Dnes tomu zřejmě ale mělo být jinak. Náznakem ruky mi ukázal, že mám vystoupit nahoru k němu a sednout si na schody. Nechápal jsem, proč chce vítat vysoce postavené hosty a u toho mne ukazovat, bylo všude známo, že jsem jotum nehodný toho jména. Nevypadal jsem jako jiní chlapci mého věku, byl jsem moc malý, vyzáblý, zženštilý na běžné poměry. Ještě jsem stihnul mrknout očkem na nepatrně se třesoucího krále, než se s randálem cínových trubek rozhalila mlha zvenčí a do místnosti vešel zástup honosně nastrojených opláštěných vojáků.
Hi guys! Tak a je to tady! Už se moc těším, co řeknete na další kapču. Ale teď chci slyšet názor na tuhle! Come on, napište mi něco pro motivaci! A nezapomeňte na hvězdičky!
PS: Na quickhawk příběhu se pracuje, ještě nemám cover, ale snad již brzy budu moci vydat první kapitolku!
Vaše Tiranis!