Za závějí - Thorki (CZ)

28. Thor

„Můžete políbit ženicha."

S nadšením jsem konečně hodil všechen stres hromadící se v mé hrudi za hlavu a s rozpřaženými pažemi nechal, aby se mé tělo přitisklo na vysoké chladivé, zahalené v tuně bílé látky načesané jako nejjemnější oblaka, a nechal splynout naše rty v jednom procítěném polibku. Po tvářích mi tekly slzy radosti a cítil jsem, jak pod mým dotykem druhý muž taje a podléhá sladkému momentu. Chtěl jsem v té chvíli zastavit čas a nechat tak tento okamžik už navěky, i když vidina toho, co mne ještě čeká, mi myšlenky pěkně cuchala.

Donuceni vzduchem jsme se od sebe odtáhli, ale ze sevření jsem ho nepouštěl. Své paže jsem nechával na jeho bocích a držel si jej tak u sebe, cítil jeho příjemnou teplotu a osobitou vůni sladkého mentolu a louky. „Miluju tě." „Taky tě miluju." Podebral jsem svou nádhernou nevěstu, vlastně ženicha, pod koleny a nesl si jej v náruči po celou dobu, co jsme prostupovali rozlehlou zahradou do altánu, kde se konala hostina. Loki se sice ze začátku mírně vzpíral, nakonec ale pochopil, že to nemá cenu a nechal se odnést. Celou cestu se tak vesele smál tím svým zvonivým smíchem, že jsem měl chuť zlíbat mu celý ten vysmátý obličej. Naneštěstí bylo všude plnou lidí koukajících jen po nás a pro prince Asgardu a Jotunheimu se takové chování přece nesluší. Nevím ani, zda by mne něco takového nechal udělat.

Musím uznat, že se můj drahý choť i celý přípravný tým skutečně překonal, hostina, jídlo, výzdoba...všechno bylo dokonalé, naprosto nepředstavitelné. Muselo to stát desítky hodin plánování a dozajista nemalé peníze. Každá ozdoba, každá pentle i ozdobný krystal měly své místo a dokonale spolu ladily, jídlo bylo servírováno v barvách našich zemí tak, jak se historicky patřilo na honosných talířích a všude to krásně vonělo. Snad po celém Asgardu musela jít slyšet líbivá hudba a zvuk harfy a lir. Můj manžel bavil všechny rozmanité vrstvy svatebčanů, tahal lidi do konverzací a seznamoval mnohé důležitě postavené občany našich zemí. Nejeden šlechtic z Asgardu teď horlivě gestikuloval, když popisoval modře zabarvenému společníkovi napínavé prožitky a kde která jotumská slečna chválila drahou módu zlatého města a sama se předváděla ve svých drahých róbách. Přišlo mi, jako by snad černovlasý princ ovládal diplomacii lépe než nastávající král, tedy já.

„Pojď si zatančit." Chladivá dlaň mi přejela zezadu po krku a štíhlé dlouhé prsty velké ruky zajely mezi prameny vlasů. Otřásl jsem se pod příjemně mravenčivým pocitem, natočil tvář na stranu a vřele se usmál. „Chceš tančit? Ale sotva jsme dojedli." „Pár kol zvládneš, pojď...prosím." Nejspíše jsem prodělal menší zástavu srdce a cítil jsem, jak mě v nose štípe známá vůně krve. Modlil jsem se, aby se mi nespustila rudá tekutina z nosu a raději se přestal na to dokonalé prosící štěně dívat. „Fajn, jen mě nechej se trochu napít." Musel jsem se zchladit, začali my celé tváře hořet. Jak to, že se chovám víc jako holka, než on?! Já jsem tady ten dominantní! „Tak tedy smím prosit?" S menší poklonkou jsem vstal a chytil svého manžela za ruku. „Jistě."

Snažil jsem se vnímat tichou plynulou hudbu a soustředit se na složité kroky. Nikdy jsem nebyl tanečník od narození, etiketa mi dělala problém a nerad jsem se učil dějepravu. Co všechno člověk nepodstoupí pro lásku, že? Tyhle dlouhé tance jsem se učil snad celý měsíc a stále jsem si musel tiše počítat, abych kroky nespletl. „Jsi moc zatuhlý, zkus prostě jen vnímat moje pohyby a uvolni se." Loki se usmíval, modré tváře se mu nachově pýřily a v očích blýskaly jiskřičky štěstí. Jeho tělo bylo doslova nalepené na mé, cítil jsem každý jeho taneční krok, každý nádech i zvedání hrudě. Měl jsem potíže nemyslet na jeho třísla tisknoucí se na mé a raději se soustředil na postoj rukou a mírně natočenou hlavu, aby vypadal náš tanec formálně dokonale. Nerad jsem si to přiznával, ale byl skoro ve všech věcech lepší, než já sám. Dokázal snad všechno, na co sáhnul, dokonce i tancoval jako bohémský. Dokonalý tanečník s nejlepší povahou na světě, jeho šarm okouzlil každého a oči uhranuly prvním pohledem. Pod jeho nenápadným vedením jsem dokázal přestat myslet na choreografii a uvolnil se, dokonce jsem si tanec i užil. Nakonec jsme byli do tance a chvíle jen spolu sami pro sebe tak zabraní, že jsme protančili skoro hodinu. Pak už mi nohy ale začaly vypovídat službu, a tak jsme se raději zase usadili. Po krátké přestávce jsme ještě společně rozkrojili svatební dort a splnili pár tradic, také jsme se nechali vyfotit midgardským přístrojem pro uchovávání momentů na barevném papíře. Moc se mi ta fotografie líbila a v hlavě jsem si poznamenal, že si ji budu muset nechat zvěčnit na obraz a vyvěsit do komnaty.

Večer se pomalu blížil, slunce zapadalo za obzor a na obloze zalité posledními zlatými paprsky pluly spokojeně rudé červánky. Nenápadně jsme se s Lokim vytratili z veselky a procházeli se podél pobřeží poblíž mostu. Měl jsem tuhle klidnou pobřežní ulici rád, nebylo tady nikdy moc lidí, byl tady klid a šuměla voda. „Nemůžu uvěřit tomu, že už jsme svoji. Známe se jen tak krátce." „Známe se přece od dětství. Ani dlouhá léta odloučení mne nemohla připravit o vzpomínky na tebe, na mého zachránce." „Technicky tě zachránila Yuno... Mrzí mě, že jako tulenice nesměla na mou svatbu, vždycky jsme společně snili, že mi půjde za družičku." Usmíval se a koukal do země, přišel mi tak roztomilý a nevinný, prostě dokonalý. „Slibuji, že se za ní brzy zastavíme." Povzbudivě jsem stisknul jeho pas, za něhož jsem si ho držel u těla a pomalu začal stoupat do vrchní uličky. Bylo třeba se vrátit, dnes nás povinnosti ještě neopustily. „Děkuji, to budu moc rád."
Tak je dnešní kapitolka na světě! Doufám že jste si ji užili a neukamenujete mě za to, že jsem vás připravila o svatební průchod uličkou. Budu se těšit na komentíky a hvězdičky! A nezapomeňte, že svatební den ještě neskončil! Mrk mrk!
Vaše Tiranis!