Za závějí - Thorki (CZ)

14. Thor

Nevěděl jsem, co mě k němu tak táhlo, jaká síla tomu tak chtěla, a přesto jsem mu byl na blízku celým dnem. I přesto, že jsem chvílemi mrznul v ledovém větru Jotumské krajiny, chvílemi klopýtal ve snaze dohnat rychlé kroky krásného mladíka, nedokázal jsem v těch chvílích couvnout a musel jsem se vždy vydat jeho směrem. Nejlépe mi bylo v knihovně, s modrým andělem na svých nohou, kdy jsem směl v nerušeném tichu objímat jeho boky, přivonět k jeho vlasům a líbat jemnou kůži. Vzbouzel ve mně nevídaný chtíč, a to nemusel pohnout ani článkem prstu, tak byl dokonalý. Navíc to jeho šatstvo, tak lehké, že by je odvál vítr, tak vzdušné, že bych mohl jen správně pohnout dlaní a mohl bych se skrz velké prostupy látky dotýkat mě nepříslušících míst. Jen z té myšlenky mi hořely tváře a prahlo v ústech. Nejspíše osudem jsem byl v té chvíli osvobozen, když nás vyrušil Lokiho sluha, domnívám se že se jmenoval Willy, s tím, že nás hledá po celém paláci a máme se dostavit zpět do síně.

Když jsme odcházeli z knihovny, ujišťoval jsem se, jestli nevznikne pozdvižení. Přeci jen, ten stařík nás načapal v dost zvláštní situaci. Kdo ví, co by se mohlo začít roznášet hradem. Loki však tomu starci plně důvěřoval, sám mě ujistil, že William necekne, byť jen hláskou o ničem z toho, co viděl, či slyšel. Skoro jsem mu až záviděl, že si se svým vychovatelem takto rozumí. Já tomu svému neustále utíkal z dohledu a s přáteli jsme se schovávali po lesích.

V nastrojené místnosti bylo snad ještě více lidí, než když jsem odcházel. Vzduch se tam nedal skoro dýchat, jak byl již rozehřátý a vydýchaný, přiopilým Asgarďanům to však zřejmě nijak nevadilo a Jotumové také nevypadali znepokojeně. V čele velkého stolu seděl král této země, po jeho boku na stejně honosné stolici můj otec. Oba se mírně usmívali, až mi to přišlo nezvyklé. Svého otce jsem naposledy viděl smát se, když mi bylo něco kolem šesti pozemských let a pochybuji, že by Laufei rozhazoval bílými úsměvy do stran pravidelně, což vlastně dokazovaly i překvapené tváře místních. Snad jako by nikdy dřív neviděli krále se usmívat.

„V dobách minulých i současných vedly naše říše války. Krvavé zabíjení a nenávist kolovala našimi rody a sužovala blahobyt našich obyvatel. V tento významný den proto vyzívám, nechť složíme zbraně a než proti sobě, obraťme se proti skutečnému nepříteli. Spojme se v sílu a jednotu oddaných mužů činu!" Král pozvednul ve svých modrých dlaních kovanou číši vysoko nad hlavu a hřímajícím hlasem zvolal cosi řečí, která jsem ani trochu nerozuměl. „Spojme naše země silou ducha i těla. Veďme společnými silami naše národy k lepším zítřkům!" I šedovlasý stařík vznesl svůj pohár nad hlavu a s hlasitými souhlasy všech přihlížejících se všichni napili ze svých sklenic. Sálem vládlo veselí, jako by se všem z rukou uvolnily dlouholeté okovy. Cítil jsem, jak se mi v hrudi rozpíná semínko naděje. Když jsem viděl, že panovníci již nejsou na kordy, jako bych pocítil novou sílu a odhodlání. Stočil jsem tvář stranou k modrému princi vedle mne s úsměvem na rtech. Usmíval se, po tváři mu tekla jedna samotná slza. Chtěl jsem ji setřít a schovat si jeho tělo do náruče. Umačkat jej samým štěstím a konejšit jeho duši tak dlouho, dokud by zapomněla, co slzy jsou, by více už nikdy neplakala.

„A ještě, než se naše vážená návštěva odebere do té mrazivé atmosféry venku, nechme si připít ještě jednou." Zaujatě jsem se podíval směrem, kudy zrovna davem procházeli oba vladaři přímo k nám dvěma. Nevědě jsem co se děje, netušil jsem, jak se najednou chovat. Doslova všichni v sále teď upírali zraky na nás dva. Odin mě chytnul za paži, druhou rukou uchopil tenké Lokiho zápěstí. „Nechť jsou naše země spojeny poutem nezlomitelným. Stvrdivše náš mír poutem manželským. Po měsíc nechť jsou oslavy a radosti!" Zmateně jsem se podíval na svou ruku, která se stále víc přibližovala modré paži, ovšem ne naší vůlí, nýbrž Odinovým počinem. Laufei stále s pyšným výrazem ve tváři vyzvedl naše spojené dlaně do vzduchu a znovu něco zahalekal neznámou řečí. Srdce se mi v té chvíli zastavilo a já si uvědomil, že tohel není jen výplod mé mysli. „C-cože?!"
Bum! Očekávám nějakou reakci! A nezapomeňte se mrknout na říjnovou výzvu!
Vaše Tiranis!