Kristin Stark: Love and Suffering (KOREKCE)

6. Povraždím si kolegy

Pohled Kristin

Úterý 5:36

Z hlubokého spánku, ze kterého se mi vůbec probouzet nechtělo, mě vytrhl zvonící telefon. Nevrle jsem se otočila a snažila se ho nahmatat na nočním stolku. Když se mi to povedlo, ani jsem neotevřela oči, abych se podívala na volajícího.

,,Starková!" štěkla jsem.

,,Kristin, tady Nat." 

S takovou naléhavostí a frustrací v hlase jsem okamžitě otevřela oči a vystřelila do sedu. Srdce se mi rozběhlo v očekávání špatných zpráv. ,,Co se děje? Jsi v pořádku?"

,,Já jo, ale Fury ne." zandávala, jelikož nejspíš do něčeho vrazila. ,,Postřelili ho, je na tom špatně, Maria mi volala, právě ho vezou na sál."

,,Doprdele," hlesla jsem a žaludek se mi sevřel. Chvíli jsem myslela, že se pozvracím. Měli jsme pravdu. Pokud už zaútočili na Furyho, příští terče budeme my. ,,Ve který?"

Odhodila jsem peřinu, až skončila na zemi a vystřelila do šatny. Situace se rapidně zhoršila. Myslela jsem si, že budeme mít ještě pár dní, než se vše dá do pohybu, ale tímhle se koloběh jen uspíšil, což nám komplikovalo další kroky.

,,New York Graves. Je jen pár bloků od S.H.I.E.L.D.u."

,,Jsem tam za deset minut." řekla jsem a vyndala ze skříně spodní prádlo.

,,Já taky." odpověděla a položila to.

Rychle jsem se začala oblékat. ,,Jarve, zatím nikomu neříkej kam jedu a co se děje. Přesto zvyš ostrahu domu."

,,Jak si přejete slečno." ozval se potichu.

Navlékla jsem na sebe neprůstřelnou vestu a přes ní natáhla černé tričko s dlouhým rukávem. Celá v černém jsem si jen vyčistila zuby a zbytek zvládla pomocí kouzel a za chvíli už uháněla v šněrovacích nízkých kozačkách do garáží. Bundu S.H.I.E.L.D.u jsem si nějak oblékla za běhu. A zbraně, to už bylo mé počínání na autopilota, díky kterému jsem si ani neuvědomila, že jsem si si jich připevnila na sebe rovnou desítku. Ať už byli vidět, nebo ne.

Nasedla jsem do svého černého Ferrari a motor ponechala na tichý režim. Vyjela jsem z garáží, vyřítila se z brány a motor nechala rozeřvat, až mi dům po několika vteřinách zmizel z dohledu ve zpětných zrcátkách.

Ručička tachometru mi na dálnici neklesla pod dvě stě dvacet. Jímala mě taková hrůza, že mi nezbývalo nic jiného než všechny své emoce vzít a uzamknout je hluboko v sobě v tom temném místě. Vjela jsem do New Yorku a vzala první křižovatku na červenou. A další. A další.

Nemocnice už byla obehnána agenty S.H.I.E.L.D.u. Každý, kdo potřeboval dovnitř nebo ven, byl pečlivě prověřen. Na poslední křižovatce se na červenou přede mě vyřítil černý sporťák, který jsem spolehlivě poznala. Natasha zastavila přímo přede mnou.

Okamžitě se na nás obrátila veškerá pozornost. Obě jsme vystoupila a já na ní okamžitě houkla. ,,Kde je?"

Natasha zamířila ke mě a setkali jsme se v prostoru mezi našimi auty. ,,Operační sál šest."

Na nic jsme nečekali a útrobami nemocnice běželi k operačním sálům. Ignorovali jsme personál, hlídkující agenty, kteří se nám vyhýbali. Rozrazili jsme dveře a ocitli se v místností s oknem, za kterým se nacházel operační sál.

Rumlow s tím jeho poskokem stáli každý na jedné straně dveří, ale já se soustředila na muže ležícím na operačním stole a lékaře bojující o jeho život. Až po chvíli jsem zaregistrovala Steva opírajícího se přímo přede mnou a Hillovou stojící po levé straně.