40 dní života | Larry Stylinson

Prolog - Dám nám na to 40 dní.

24. prosince, 40 dní

Byly Vánoce. Každý si užíval tu krásnou poklidnou atmosféru doma s rodinou, jen Louis zabalený v kožené bundě spěchal skoro prázdnou zasněženou ulicí. Vlastně mu to ani nějak zvlášť nevadilo. On sám by doma stejně žádnou vánoční atmosféru neměl.

Jeho máma se zabila při autonehodě, když mu bylo sedm. Z jeho táty se kvůli tomu stal alkoholik, i přesto, že předtím na alkohol ani nesáhl. Věčně nebyl doma a o Louiho se prakticky vůbec nestaral. Louis měl dokonce pocit, že ho nenáviděl. Že mu to možná dokonce dával za vinu. Samozřejmě, že to nebyla jeho vina. Nebyla to ničí vina.

Louis už mnohokrát přemýšlel, proč se to stalo. Co když to udělala schválně? Co když už ji zbývalo jen pár hodin života a ona se s tím nedokázala smířit? Nebo byla tak rozrušená? Měl milióny otázek. Ale ani na jednu z nich nikdy odpověď nedostane.

Ale co když přece jen ano? Až se se svojí maminkou zase setká? Tam někde, pokud nějaké někde vůbec existuje. Tam, kam se chodí po smrti. Která pro Louise nebyla daleko.

Už se rozhodl. Nikdo ho nemá rád, ani ve škole, ani doma. Ve škole se mu za zády smějí, doma jen dělá otroka. K čemu je takovýhle život? Proč se ho prostě nezbavit? Podvědomě se snažil najít jediný důvod, proč tu dál zůstávat. Nenašel ani jeden.

Konečně na to místo dorazil. Nikdy tady nebyl. Bylo to místo, které každý na své šestnácté narozeniny navštívil, aby si vybral den svojí smrti. Louis nikdy nepochopil, jak přesně to funguje, každopádně to fungovalo.

Kromě něj tu nikdo jiný nebyl. Tedy když nepočítal ženu za bílým pultíkem na konci místnosti. Bylo to neco jako recepce. Žena byla ponořená v nějakých papírech, tak se Louis zatím posadil a vyčkával.

Zaregistrovala ho ve chvíli, kdy mu upadla na zem peněženka, se kterou si celou dobu pohrával. Pokynula mu, aby k ní přišel. Udělal to.

„Občanský průkaz,“ řekla neutrálně. Ani ona, ani Louis se neobtěžovali pozdravit. Neviděli důvod.

Louis z peněženky průkaz vytáhl a podal ho paní za pultíkem. Nejspíš si potřebovala ověřit, kdo je a jestli mu je dnes doopravdy šestnáct. Položila kartičku vedle klávesnice, na které začala něco vyťukávat.

„Všechno nejlepší,“ usmála se.

„Jo, d-děkuju,“ odvětil Louis. Nebyl moc zvyklý se bavit s lidmi, natož s cizími. A taky mu nikdo nepopřál k narozeninám dobrých osm let.

„Musí být docela nanic mít narozeniny na Vánoce, ne?“ pokračovala ve snaze navázat kontakt. Louis se s ní nechtěl bavit, ale prostě odpovědět bylo jednoduší než jí vysvětlovat, proč jí ignoruje.

„Ani ne,“ zalhal. Pravda byla taková, že ho to jako malého hrozně štvalo, hlavně kvůli dárkům a kvůli tomu, že všichni věnovali pozornost tomu, že jsou Vánoce, místo toho, že má Louis narozeniny. Postupem času to přestal řešit, ale v podvědomí mu to nikdy vadit nepřestalo.

„Dobře,“ odpověděla slečna a soustředěně se zadívala na něco na monitoru. Dále už se konverzaci nesnažila rozvést, za což jí Louis v duchu děkoval.

Z tiskárny vyjel papír který vzala do ruky a začala ostříhávat. Mezitím dávala Louimu pokyny: „Tady půjdete tou chodbou doleva, dokud nenarazíte na tmavé dveře s číslem 40. Najdete tam stoly a dva štosy papírů, vy si vezmete jeden ze štosu od dveří vpravo. Ten vyplníte, propisky jsou na stole. Potom ten papír předložíte a kancelářskou sponkou k němu připnete tohle," podala mu malý papírek s údaji z jeho občanky a z druhé strany nějakými čísly. Sponka na něm již byla. „V levém rohu místnosti jsou dveře. Je v nichž černá schránka a obálky. Vše to dáte do obálky, zalepíte a na obálku napíšete své jméno. Potom ji hodíte do schránky. Je vám vše jasné?“

Louis přikývl, i když si nebyl jistý, jestli si to vše zapamatuje. Znělo to komplikovaně, až zbytečně moc komplikovaně. Vydal se chodbou doleva. Byla vážně až zbytečně dlouhá, po pár minutách ale opravdu našel dveře s číslem 40. A po otevření skutečně našel to, co mu slečna předtím popsala.

Z náležíté hromádky si vzal papír a usadil se na jedno z míst ke stolu. Nechápal, k čemu stůl pro tolik lídí, ale nechal to plavat. Vyplnil informace jako je dnešní datum, jméno, věk a podobně věci. Až se konečně dostal k oné kolonce, která měla rozhodnout o jeho životě. Doslova.

Pozastavil se nad ní. I přesto, že věděl, co tam chce napsat, pozastavil se. Byla rozdělena na dvě poloviny, jedna na počet roků, druhá dní. Chvíli se je prohlížel a potom do kolonky, jež byla označená dny, načmáral nevzhlednou jedničku. Zarazil se. Chtěl to tak. Ale pořád tady bylo jeho podvědomí, které si stálo za tím, že se jeho situace zlepší a že dělá chybu.

Víš ty co? řekl si v duchu a jedničku škrtl. Já ti dokážu, že už to lepší nebude. A dám nám na to... vzhlédl a všíml si čísla na dveřích, které nechal otevřené ...40 dní.

Jedničku přepsal na čtyřicítku, do roků doplnil nulu a rychle sklouzl očíma o řádek níž, aby si to ještě nerozmyslel.

Z krátkého textu pod kolonkami se dověděl, že odpočet začíná o půlnoci v den jeho narozenin, takže technicky už začal. A svým podpisem na úplný spodek stránky tohle vše potvrdil.

Jak mu bylo řečeno, papír přeložil a připl k němu kopii jeho občanky. Našel dveře, papír uložil do obálky, kterou pečlivě zalepil a podepsal se na ni, a s trošku se třesoucíma rukama ji vhodil do schránky.

Opustil místnost a ani si neuvědomil, že v ruce stále držel propisku. Budovu opustil tak rychle, že to slečna za pultem ani pořádně nestihla zaregistrovat.

pozn. autorky; původně k tomuhle příběhu udělala cover marush_ , ale já se nakonec rozhodla použít vlastní. jelikož mi přijde škoda ty covery jen tak nechat být, protože jsou vážně mega a ještě jednou ti za ně moc děkuji, máte je tady v médiích :). jsou to všechny covery, co k 40d vznikly, dva nahoře jsou marush_ , dva dole moje. (ten k playlistu je moc ugly na to abych ho sem dávala.)

anyways, doufám, že se vám příběh bude líbit ;)