El Professor (La Casa De Papel)✔️

Prolog

Mé jméno je Toronto,teda to jméno není moje pravé samozřejmě, a do tohohle příběhu jsem se zapletla až příliš pozdě,nebo možná až příliš brzo, kdo ví? Mým strýcem je jakýsi Sergio . Mým otcem je jeho nevlastní bratr. A mé jméno,než jsem se do tohohle bordelu zamotala? Catalina Montserrat de Fonollosa.

Narodila jsem se 12.7.1999 v Barceloně. Čerstvě rozvedené Isabell Churos. Od mých šesti, teda co jsem postřehla na tátu máma jen nadávala. Proto jsem já ani děda nechápali proč mi nechala jeho jméno. A pak to přišlo.Psal se listopad 2017. 

Mého geniálního strýce,staršího jen o pět let napadlo,se zajet podívat do Španělské Národní Mincovny. Věděla jsem přesně, že má za luben něco jiného. Ale co jako správná rodina jsem na to kývla. A za dva dny se mělo jet. 

,,Pamatuj, že ať půjde Polo kamkoliv hlídej ho ať nevyvede, žádnou kravinu. "zašeptala mi do ucha máma. ,,Hodinu kdy se máte vrátit vám říkat nebudu stejně by jste to zrovna vy dva zazdili. Takže hlavně si to užijte. Tam uvidíte tolik peněz kolik ani za celý život ne" řekla a pustila nás ze dveří. Udělala největší chybu jejího života. Ale to ještě nikdo z nás nevěděl.

Ze Zaragozy,kde jsme teď bydleli jsme vyjížděli už v sedm ráno, takže jsem si lehla a chtěla dospat to co my chybělo na plný výkon, tři hodiny, mi to měli zajistit. 

,,Cat, vstávat jsme pět minut od toho" probudil mě jemně Polo. A opravdu během chvíle jsem viděla tu obří majestátní budovu,kde se tiskli peníze. Jenže se on se nesnažil najít místo na zaparkování. ,,Takže co jdeš dělat?"zeptala jsem a vydechla. ,,Ara je u tety tady v Madridu a teď je její teta na služebce, takže má volnej byt a chtěli bychom spolu strávit nějaký čas. Takže co kdyby jsi šla sama?"navrhl mi Polo. ,,No dobře,ale sraz tady ve čtyři" řekla jsem smlouvavě. ,,Ruku na to. A tady máš peníze" řekl a podal mi pár bankovek. Vystoupila jsem a poupravila si svojí sukni. A pak odjel. A já se se zvědavostí vydala dovnitř. Prošla jsem kontrolou a vydala se spolu s nějakou skupinkou lidí na prohlídku. Když jsme procházeli kolem pracovníků kteří byli u tiskáren, něco se zvrtlo, střelba a hluk a pak nějací lidé v červených overalech a s maskami. 

Všechny nás zavlekli do haly odkud se chodí na prohlídky a nasadili nám masky přes oči, i mně v tu chvíli pohltil strach.Ale nebylo až tak strašné abych musela brečet. 

,,Za prvé...Dobré ráno" řekl nějaký hlas. ,,Já tady tomu velím.A chtěl bych...se vám omluvit.Tohle není příjemný konec týdne.Ale jste tady jako rukojmí.Když budete spolupracovat, přežijete" v tu chvíli se rozbrečelo ještě víc lidí. Zaslechla jsem i někoho v dáli jak chce telefon a pin a jméno. Jenže těsně vedle mě se někdo postavil na odpor. Arturito mu začali říkat. 

Když konečně sklidnil hormon ten Arturito došli i ke mně. ,,Jméno?"zeptal se jiný mužský hlas. ,,Catalina Montserrat de Fonollosa" odpověděla jsem tichým nejistým hlasem. ,,Pin?"zeptal se když jsem mu podala telefon. ,,1972" máma mi řekla kdy se táta narodil a tohle mi připadalo, že jsem mu blíž, jistě byl to jen blbej pin,ale alespoň něco. Chvíli tu mluvili ještě a i křičeli,ale moje superschopnost bylo všechno vytěsnit z hlavy a jen tak vypnout. 

Nechali nás tu. Pár hodin,nás tu nechali sedět s maskama na očích. Když tu najednou. ,,Vstávat"zase ten velící hlas. ,,Tak honem dělejte.Sundejte si masky" řekl a nikdo nic neudělal až na mě. Nebála jsem se jich a spolupráce s nimi mě třeba zachrání. ,,Sundejte si ty masky jako slečna...." nevěděl moje jméno a já si zahrála na velice galantní. ,,de Fonollosa"dodala jsem a on se divně zatvářil. ,,jako tady slečna de Fonollosa. " řekl a všichni tak učinili. Řekli nám pár informací a pak jsme zase jen seděli a čekali v tichu co se bude dít dál. 

Byla už tma,když se něco začalo dít. ,,Lidi! Teď budete dělat, co vám řeknu!" zakřičel velitel téhle loupeže. Rozdali nám masky a my jsme museli hrát, že jsme oni, i já dostala falešnou zbraň. 

----------------------------------------------------------
Doufám,že vás to, alespoň trochu zaujalo😂🥰