El Professor (La Casa De Papel)✔️

6.

Přesně po dvou hodinách co jsem ostatním dělala snídani přijela návštěva. Byly to svářeči. Já které se klepala ruka, jen z toho, že 24 hodin nespala,super. Strejda už samozřejmě šel přivítat a zavedl je někam kde si mají všechno připravit,když jim strejda vysvětloval kam jít jeden se na mě otočil a laškovně mrknul. Zčervenala jsem.Byl pěkný a navíc mladý. O pár roků starší jak já. ,,Takže běžte, já zatím vzbudím tým. " poslal je někam a já zatím připravila stůl pro snídani. Rychle jsme se nasnídali a vydali jsme se do učebny. 

Můj spánkový deficit se projevil v tiku ruky. Strašně se mi klepaly. ,,Matías a ostatní svářeči vy budete mezi rukojmími. S tím rozdílem, že kromě Julie tam bude i Toronto" řekl a já se překvapeně bouchla do ruky kterou jsem chtěla zvednout na náznak nesouhlasu. ,,Proč?"zeptala jsem se zmateně. ,,Narozdíl od Julie ví všichni jak vypadáš už dlouhou dobu, takže tě poznají, budeš se snažit bojovat proti jejich pokusům o rebélii atd. Prostě všechno co vymyslí jim musíš vyvrátit. A pokud to ostatní nebudou stačit utáhnout tak uděláš scénu, jakože naštveš toho kdo vás bude hlídat ten tě odvede,jako na trest a pak budeš nosit masku,to už nechám na tobě. " řekl strejda a já si odfrkla. ,,Dobře" uklidnila jsem se nakonec. ,,Takže pro dnešek máš volno,ale jestli bych tě mohl poprosit jestli by jsi sjela nakoupit" řekl a já přikývla. Podal mi klíčky od auta a zašeptal mi do ucha co přibližně koupit. Poslední dva dny do dne D. 

Nejbližší místo na nakupování bylo městečko Montesardo. Vždycky jel nakupovat strejda,takže já jsem se tam nikdy nedostala,ale teď jsem se těšila. Mohla jsem si projít celé město. Italskou architekturu. Dojela jsem po půl hodině. Zaparkovala jsem na prvním parkovišti co jsem viděla. Bez menšího strachu jsem se procházela po městě a hledala smíšené potraviny. A našla jsem je. Nakoupila jsem pár kousků alkoholu, piv a hlavně hodně jídla na dnešní den. A všechno jsem to ve vozíčku,který mi půjčili, odvezla k autu,kde jsem to naložila a zase odvážela košík zpátky.  Rozhodla jsem se na chvíli projít po městě Jenže v tu chvíli jsem uviděla ji. Macarena, moje nejmilejší nejlepší kamarádka z osmé třídy,kdy se mi líbila. To mi muselo hrábnout. A pak se otočila,její nádherně tyrkysové oči mě zkoumaly pohledem. Poznala mě a já na ní nedokázala nekoukat byla pořád tak nádherná,jako když jsem jí viděla naposledy. A přesto už je to šest let. Tak dlouhá doba. A ona mě stejně poznala. A díky mé myšlence se spustil koloběh věcí. Sakra poznala mě! Naštěstí nevytáhla telefon nic, jen na mě zírala. Jestli se vrátí domů a řekne někomu, že mě viděla,rychle si potom dokážou spojit,že já jsem jeden z těch co vykrádají banku. Vyděšeně jsem se otočila a začala jsem utíkat. Běh mi šel. Po pěti minutách jsem uviděla obchůdek s oblečením. Vlezla jsem rychle tam a začala vybírat kousky. Vzala jsem si velkou košili, k tomu sako a nějaké dámské společenské kalhoty a navrch jsem si vzala klobouk. Všechno jsem to hodila na pokladnu a prodavačka to velice pomalu odpípala. Pak jsem se zeptala jestli bych se tady mohla převlíct, ona mezitím co přežvykovala jako kráva to odkývla. Rychle jsem se v kabince převlíkla a svázala si vlasy a dala je pod klobouk. Vykoukla jsem a viděla ji jak se rozhlíží a přemýšlí kam jsem mohla zmizet. Vrátila jsem se do obhodu. Ženská měla ve výloze  vedle figuríny takovej kufříček. A na pultu měla paruky a kníry a takový ty kraviny na karnevaly. ,,Kolik chcete za ten kufřík?"zeptala jsem se. A ona se na mě divně podívala. ,,Není na prodej" řekla a podívala se někam jinam. ,,Dám vám kolik budete chtít!" řekla jsem zoufale. ,,Fajn 500 euro" řekla a žvejkla. ,,A jeden knírek k tomu" řekla jsem a ona protočila oči. ,,505euro a kufřík si můžete vzít" řekla a já vytáhla balíček 5eurovek. ,,Dám vám o padesát víc když napíšete na papírek zapomeň na mě. A kdyby se tu stavila blondýna okolo 20." řekla jsem a ona přikývla a vzala papír naškrábala na něj to co jsem chtěla. Na pult jsem hodila 600euro a popadla jsem knírek kterej jsem si rychle nalepila, od figuríny jsem vzala kufřík a vyšla normální chůzí z obchodu. Macarena se pořád dívala. A chvíli mě zkoumala,ale když jsem zašla za roh, nešla za mnou,ale do obchodu,takže jsem odhodila knírek a kufřík a vyběhla, auto odsud bylo pět minut běhu.

Víc jak tři nemám. A povedlo se, zrovna když jsem vyjížděla na opačnou stranu jsem jí viděla pár set metrů jak se ohlíží. Promiň,Macareno. Doufám, že se jednou potkáme a já ti budu moci říct pravý důvod, proč jsem utekla. 

Ke klášteru jsem dojela okolo 1 odpolední. A když jsem vylezla z auta všechno na mě padlo. Co když něco poví, co když kontaktuje policii. Moji rodinu. Co když po mě dají pátrání a pak nás najdou. A všechno to bude moje chyba,protože jsem se na ní prostě musela koukat. Taková náhoda. Město s 15000 obyvateli  a já potkám ji ze Španělska. Moje oči se naplnily tolika slzami, že samovolně padaly na zem. Vzala jsem tašky s jídlem a šla jsem dovnitř.