El Professor (La Casa De Papel)✔️

19.

Venku se děli velké věci. Velké tiskové konference podkopávané námi, každý házel vinu na toho druhého.

Mezitím tady u nás se vedla operace Gandíi, měl vážné poranění,ale ruce mých kamarádu byli kouzelné a dokázali zázraky. Moje srdce cítilo díru, prázdno a nechuť k životu. Ale hlava mi říkala,ať se vzchopím a jdu jim pomoc. Jenomže o bylo těžké a moje duše vedla vnitřní boj o tom,koho poslechnout. 

Po probuzení Gandíi, mluvení s Professorem a všichni se sesypali, protože nejenom Tokio nemohla uklidnit svoje pocity a natož dodržet ty svůj slib,že dá dohromady mě. A pak klid Gandía vstřebával svou bolest  svázaný. Matýas místo tavení hlídal rukojmí. Palermo se mezirím někde usmiřoval s Helsinki. 

-----------------

Mezitím co se Professor snažil dostat ven Lisabon. My se podle plánu,který jsem neznala se snažili o nějaký manévr a s tím souviselo vyhrožování Gandíovi ale neměl moc na výběr. ,,Teď zavoláš do stanu a řekneš jim, že jsi zabil Nairobi,Tokio  a Toronto." řekla narovinu Tokio a já se na ni překvapeně podívala. V tomhle plánu jsem neměla jedinou důležitou roli. Tak proč říkat, že jsem mrtvá. Ale nechala jsem je. Gandía volal nejdřív zakřičel, že je to pas,ale byla to past na něho. A neuspěl. Pak to šlo ale doopravdy. ,,Plukovníku, jsem v úkrytu. Brzy mě najdou. Odstranil jsem Nairobi, Tokio a Toronto.Zahajuji další útok.Beru vysílačku. Dám vám frekvenci. " mezitím se ve stanu stal určitě velký chaos.A teď začalo jedno velké divadlo. 

Gandía běžel, Tokio mu říkala,co říkat do vysílačky a já se měla za úkol převlíct do uniformy vojáka. Pak jsem se k nim opět na schodišti přidala a dělala, jak je Gandía chudáček, pod křižovou palbou.

Když jsme byli u dveří, tak, Denver celý v černém vyšel ven a hrál Gandíu. Stockholm a Rio po něm stříleli slepýma nábojema a vše vycházelo, jenom jedno mi nevycházelo. Proč já mám vojenskou uniformu. A Palermo mezitím co mířil na hlavu Gandíovi se mi začal věnovat a chtěl mi dát zrychlené školení. ,,Všichni jsme se shodli, že bude lepší Toronto,když odejdeš místo Lisabon. " řekl a já vyvalila oči. ,,Cože?!" vyjekla jsem to nemyslíte vážně. ,,Teď začne ta neošemetnější část plánu,Toronto. Jsi mladá a nemůžeme a ani bychom si neodpustili kdyby se ti něco stalo, proto tohle. Ale neboj Sergio má pro tebe plán. Budeš určitě nadále součástí téhle loupeže" řekl a koukal mi přímo do očí. ,,Musel jsi mého otce milovat hodně" řekla jsem se slzami. ,,Ano, to ano. Ale teď jsi tu ty a nikdy by mi neodpustil,kdyby viděl kam jsme ě to zatáhli. Takže běž a žij život za nás všechny" řekl a já otevřela oči dokořán. Zvedl se silný vítr když helikoptéra klesala. Tokio otevřela dveře. Spíš pootevřela. Z  helikoptéry se slaněla Lisabon.Denver a Lisabon se přikrčili a Tokio otevřela dveře a vyšoupla mě ven. ,,Bylo mi ctí tě poznat" řekla a zabouchla dveře. Chtělo se mi brečet, opustila jsem část své rodiny. Nalezla jsem na lano a vší silou lezla a mezitím jsme odletěli. A já šplhala nad propastí. Když jsem došplhala rychle jsem zavřela, protože s mojí šikovností jsem měla šanci ještě vypadnout. 

Nemohla jsem rušit Marseille protože řídil ale kufřík s mým jménem jsem našla hned. Otevřela jsem a čekalo na mě normální oblečení. Nový pas. Mé nové jméno bylo daleko od pravdy stejně jako údaje na něm. Byla jsem portugalka jménem Doroteia Balsanico narozena 8.3.2000 v Portu. Nové oblečení, malá vysílačka do ucha a telefon. Jednoduchý aniž by někdo věděl, že to je můj. A taky dno vyskládané balíčkama peněz. Převlíkla jsem se do svetru a riflí a čekala až přistaneme. To rvalo ještě dobrých pět minut. ,,Marseille" vyjekla jsem lehce nadšeně když jsem uviděla muže který létal s helikoptérou. Objal mě. ,,Vítej na svobodě Toronto" oplatil mi objetí.  ,,Než půjdeme rychle ti to shrnu. Teď tě doprovodím do malého městečka na jihu Portugalska odkud vyplouvá loď do Itálie. Peníze by i měly stačit a do doby než se dostaneš do chrámu. Tenhle telefon nepoužívej moc často,ale fungovat s ním můžeš. Tohle je vysílačka. Jedním zmáčknutím se spojíš s Professorem, dvouma s bankou. Ukončení je na stejném principu. Teď jedeme loď odplouvá za krátko." řekl a šel k Hangáru, spěchala jsem za ním. 

Po pár hodinách kdy už se stmívalo jsme dorazili do přístavu. Marseille mi předal lístek a ukázal kam jít. ,,Až budeš v klášteře ozvi se Professorovi, dříve ne. " řekl a naposledy se na mě podíval. Rozhlédla jsem po mrňavém městečku a nastoupila na loď a šla za kapitánem. Ten si převzal můj lístek a ukázal mi mojí soukromou kajutku. A řekl mi, kdy je jídlo, a kdy budou pauzy a kde. V Itálii jsme měli být za tři dny. 

Tři dlouhé probdělé dny. Plné živých nočních můr.