El Professor (La Casa De Papel)✔️

20.

Na konečné stanici lodi jsem vystoupila a otevřela si mapy. Do kláštera to byla 100 km a jelikož mě nečekalo žádné auto,tak jsem si řekla, že zkusím stopovat. Po dobrých dvou hodinách mi zastavila postarší paní s úsměvem. ,,Jedu kousek od toho města" řekla a ukázala na můj papír. ,,Vážně?"zeptala jsem se nadšeně a ona přikývla a já nastoupila. Jeli jsme krásné dvě hodinky a ona mě vyložila v nějaké vesničce. ,,Nashledanou a mockrát vám děkuji" usmála jsem se a ona odjela. Mapy ukazovali, že jsem blíž ke klášteru než z města kde jsem potkala Macarenu. Krásných pět kilometrů. Proto jsem zpevnila stisk madla kufru a vydala se na cestu. Musela jsem obdivovat nádheru tohoto místa. Krajiny, lidí, zvířat, tolik historie. A za nedlouho jsem na vršku uviděla klášter. 

Hlučně jsem zabušila na vrata a otevřel mi vele mnich  nebo jak se jim říká. ,,Slečno Toronto co tu děláte?" zeptal se mě a já se nadechla k odpovědi,ale pak jsem vydechla protože pořádně sama nevím. ,,Vracím se ,chvíli budu bydlet se Cincinatim v druhém křídle" řekla jsem a on mě vpustil dovnitř. Rychle aniž bych se ohlédla jsem běžela do křídla a když jsem dorazila sedla jsem si do jedné z lavic a hodila na ni kufřík. Vytáhla jsem vysílačku a jednou zmáčkla. Chvíli se nic neozývalo a pak přišel ten zvuk šustění. ,,Professore tedy Toronto" ozvala jsem se a čekala. ,,Toronto" vydechl a úplně jsem slyšela úlevu a nervozitu v jeho hlase. 

,,Jistě máš spoustu otázek, protože nikde nebyl prostor abych ti ho řekl" řekl a já poslouchala, nervózně jsem si okusovala nehty,který by nebyl hřích vyčistit. A poslouchala. ,,Když se stalo to s Nairobi a já začal plánovat celý tenhle plán, svěřil se mi Helsinki s tím, že se většina týmu shodla, že by bylo nejlepší tě dostat z banky. Byla jsi opravdu mimo, psychicky na dně. Souhlasil jsem. Neber si to osobně, Catalino. Kdyby ještě Andreas žil nikdy by neodpustil, že jsem ti dovolil se zúčastnit něčeho takového. A v té mantře jsem souhlasil s tvým odklizením. Později se mnou mluvil Palermo. A vše co řekl jsem bral na vědomí. Andreasův kamarád v Itálii je i shodou okolností psycholog na volné noze. Najal jsem ho aby tam pro tebe byl a pomohl ti překonat všechny hrůzy ,co jsi založila. Potom až mi pákistánci, kteří s ním jednají, řeknou, že je vše už v pořádku budeš mít volnost. Tedy částečnou, nechám na tobě kam se vydáš,ale budeš sebou muset vzít CinCinatiho. Tohle přání vynesla sama Stockholm a pokud všichni přežijí nějak se s tebou spojí a CinCin půjde zpátky k rodičům. "řekl a já vstřebávala slovo po slovu. ,,Dobře,Sergio. Chápu, byla jsem mimo, chápu a přiznávám svou chybu a budu se držet tvého rozkazu. A potom ač nerada vyrazím pryč. Řeknu informátorovi kde mě budou moc najít. "řekla jsem bez emocí. ,,Doufám, že mi to jednou odpustíš, Monserrat." řekl naposledy Sergio než jsem se odpojila. 

Já a pan Alessio jsme si rozuměli a uměl to se mnou teda dobře. Protože během dvou týdnu mi řekl, že jsem v pořádku a mohu si dělat co chci. Ulevilo se mi. Jediné co mi dal byla krabička prášků na spaní se kterým jsem měla ještě pořád problém. 

Loupež co jsem stihla slyšet od lidí ve městě pořád pokračovala,ale to neznamenalo, že nekončili. Nevěděla jsem jak jsou na tom. 

Po klidném a krátkém rozhovoru jsem kontaktovala pákistánce aby mi dali číslo kolik peněz je mých a teď po celém zjištění jsem měla představu co udělat. 

,,Rio, Rio jsi tam"promlouvala jsem asi pět minut do vysílačky. ,,Tady Stockholm" konečně nějaká odezva. ,,Potřebuju Ria, má čas?" zeptala jsem se jí a ano si oddechla. ,,Sjedu do tavíren a řeknu mu ať si zapojí vysílačku. " odpověděla mi. A ano o deset minut jsem měla informaci co jsem potřebovala. A to velice jednoduše. Existovala skupina lidí převážná většina byla bohatí Malajsijci,kteří prodávali ostrůvky, které byli všem ukradené. A takový záměr jsem měl i já. 

Během pár hodin jsem si balila své saky paky a byla na cestě do Malajsie spolu se CinCinatim to byla fuška protože mít na krku tříletý dítě a jet tři dny v autobuse,bylo to nejtěžší. Ale dokázali jsme to a byli jsme v hlavním městě Malajsie Kuala Lumpur. Vzala jsem si takovýho toho týpka co jede na kole a táhne vás v kočáře a řekla mu adresu, zadal si to do navigace a jeli jsme. CinCi z z toho byl unešenej. 

Řeknu vám nikdy jsem si nemyslela, že už jdu do konce a zbývá mi takový tři kapitoly a bye. Bude mi to až moc chybět.