El Professor (La Casa De Papel)✔️

1.

Stalo se toho tolik. Třeba,že se nám představili. Velitel byl Berlín. Jediné holky v týmu byly Tokio a Nairobi. Pak tu byl mládě Rio, takový sentimentální člověk, už na první pohled jsem mohla říct, že byl po uši zamilovaný do Tokio. 

První koho napadlo se vzbouřit byl Arturito, ovšem, že kdo jiný. Nechali zastřelit Monicu a on chce vzpouru, nejenže jsem se chtěla zapojit do vzpoury,ale chtěla jsem být mezi těmi co se jim podaří odsud odejít,ale takhle se to stát nemělo, že. 

Těsně před začátkem akce,jsem byla Riem dotáhnutá před Berlína. ,,Catalino pověz mi o sobě něco, kde bydlíš,kde ses narodila něco o tvých rodičích a já ti zaručím, že potomhle všem ti domů přijde 20000 eur." řekl a já zapřemýšlela. Děda jistě bude potřebovat dříve nebo později nějaké prášky a léčbu,takže jsem to dělala pro dobré úmysly. 

,,Narodila jsem se v červenci 1999 v Barceloně. Máma se tenkrát rozvedla s jejím manželem a pak zjistila,že je těhotná,ale táta už byl fuč. Říká se, že šel do Paříže a pak do Itálie.Teď bydlíme v Zaragoze" řekla jsem mu neurčité věci. ,,Pověz mi něco  o svojí matce, víš něco o otci? " zeptal se a já se na něj zmateně podívala. ,,Moje matka se jmenuje Isabella Churos a tátovo vím jenom přijmení. Prý rád maloval a zpíval. " odpověděla jsem mu a on měl takový výraz když si dáváte dvě a dvě dohromady. Jenže i přesto co jsem mu řekla nevypadal spokojeně. ,,Chtějí utéct!"vyhrkla jsem a on se na mě nechápavě podíval. ,,Ostatní chtějí utéct "a v tu chvíli se ozvala rána, přiběhla Nairobi. ,,Berlíne, vyhodili do povětří boční vchod" řekla zadýchaně Nairobi. ,,Jdeme. Catalino zůstaň tady není to bezpečné" přikázal mi a já se podivila. Ale fajn. Spolu s Berlínem odběhli. 

Věděla jsem, že všechno bylo špatně. A já se stala Berlínovou oblíbenkyní stejně jako o tři roky starší Adriadna. 

Uběhl týden a mezitím zmizel Oslo, parťák od Helsinky.  Tokio byla šílená. Byla tak moc šílená, že se ji Berlín rozhodl obětovat a poslal ji ven k policistům. To dobře nezvládl Rio a jejich tým byl velice nestabilní a toho využil opět Arturito a jeho kecy. Jenže z nějakého důvodu teď nevelel Berlín,ale vládu převzala Nairobi. Nairobi mě pověřila její zástupkyní. 

,,Rukojmí teď máte na výběr. Buď to můžete jít na svobodu a nebo nám můžete pomoct a během pár dnů po loupeži vám na vaše adresy přijde tučná odměna" padl návrh. ,,Kdo chce jít na svobodu ať vykročí" řekl a já zapřemýšlela. Něco mě tu drželo. V podstatě nemělo co,ale i přesto mi srdce říkalo zůstaň. Ale ostatní to tak neviděli, polovina lidí se rozhodla pro svobodu, ty někam odvedli a byl od nich klid. 

Další překvápko bylo v podobě návratu Tokio. To byl den 10.. Tolik dní jsme tady byli. Ale při ne tak moc geniálním návratu Tokio sejmuli naopak Moskvu, tenhle pán, byl pro mě něco jako děda.Byl hodný a starostlivý.  Jenže pokud mu nebude sehnána dobrá lekařská pomoc bude to marné. Šlo do tuhého a to věděli všichni. Denver a Rio kopali tunel stejně jako já a Monica jsme odsunovali  hlínu kterou vykutali. 

Pohled Berlína

Jenom co řekla to jméno jsem věděl, že je to ona. Moje dcera. Její tvář byla až moc jako její matky. Nevěděl jsem o ní až do posledního večera v Toledu,pak mi o ní řekl Sergio. Isabella to řekla po 16 letech řekla Sergiovi a ne mě. Dobře chápal jsem to,nerozešli jsme se zrovna v dobrém. Po menším výslechu za odměnu jsem si jenom potvrdil pravdivost jejího mínění. Moje vnitřnosti proti sobě bojovali.Chtěl jsem ji poznat,jestli je v něčem po mě nebo ne.A zároveň jsem chtěl aby byla v bezpečí aby utekla a žila svůj neposkvrněný život. Jenže se rozhodla tu být a zůstat. Celý tým věděl, že jsme nějak propojení,ale nedokázali najít spojení,jediný kdo to věděl přímo byla Tokio,která to slyšela tu noc a Profesor. Měl jsem jen sedm měsíců a k tomu jsem nemohl riskovat nějaké spojení s ní, to by její matka nerozdýchala. Proto jsem se rozhodl k méně drastickému rozhodnutí, dopisu.