Tanec s vlky [SasuNaru, MadaNaru; A/B/O] ✓

Kapitola první

Prostory jednoho ze sunských barů se mimo šumivých zvuků debatujících zákazníků ozýval také bujarý smích nasycený veselím a jistou dávkou překrásné svobody. Jednalo se o jeden z luxusnějších podniků v této oblasti. Všichni věděli, že Suna už dávno nebyla tak velkým centrem obchodu a zábavy jako kdysi. Příliš horké počasí a stále více se rozšiřující poušť, spojené především s nedostatkem dešťů, ekonomice zrovna dvakrát nepomohlo. S upadající prosperitou se zanedlouho poté spojila také velká migrace obyvatelstva, a sice směrem více k pobřeží, kde země ještě stále nebyla tak vyprahlá, zelenala se a byla obdařena nejen širokou řekou vlévající se do Pacifiku, ale také výbornými podmínkami pro začátek nového života. Avšak i přesto, že se téměř všechen rozruch přenesl do vzkvétající Konohy, zůstalo v Suně pár společností, kterým se takové místo vyplatilo a které mohly se svou mladší, avšak prospernější sestrou, obchodovat.

Nebylo tedy žádným překvapením, když se ve městě čas od času objevili zástupci všemožných firem. A i když věděli, že se pokaždé jednalo zejména o obchodní cestu, nikdy si neodepřeli krátké pobavení v místních puticích a hospodách. Znamenalo to pro ně především jakýsi pocit svobody. Zejména tedy pro ty ženaté.

Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Podnik U Zlatých písků toho večera doslova praskal ve švech. Byl skoro až zázrak, že se skupince několika mladých mužů podařilo najít alespoň jeden volný boxík, kde by se dalo posedět, trochu popít a popovídat si. 

“A co ty, Shikamaru?” hodil očkem po culíkatém muži rusovlasý, jenž právě dokončil jeden ze svých monologů o tom, jak strašně moc je uzavření manželství nepohodlné, nesmyslné a jak skvělé je, žít si svobodně a moci si dělat, na co si člověk jen vzpomene. “Jak to tvoje stará vzala, hm? Slyšel jsem, že je dost ostrá.”

Oslovený si rukou podepřel hlavu a znudeně si odfrknul. Dokázal si představit sto lepších způsobů, jak strávit dnešní večer, ale jak by vypadal, kdyby jako jediný zůstal na pokoji? “Chápe, že se jedná o služební cestu. I když je to ostřejší ženská, tak ví, že mi může věřit. To je ten rozdíl mezi námi dvěma, Gaaro. Mě doma čeká milující manželka. Tebe akorát ledová postel, kterou občas zahřeje nějakej smolař, na kterýho zrovna  narazíš.”

“Hah,” zasmál se první. “Můžeš to opakovat pořád dokola, ale mě stejně nepřesvědčíš. Manželství je na prd,” vyplázl na něj jazyk a pak se otočil doprava na jednoho ze svých kolegů. “Viď, Sasuke. Ty mě podpoříš, viď?”

“Cos vlastně řekl své manželce?” doplnil Gaarovu otázku blondýnek sedící naproti tázanému. Při slova manželka měl pocit, že má v puse hromadu popela a že se každou chvíli zadusí, ale stejně se ovládl a donutil se svou otázku vyslovit. Neměl sebemenší chuť se o něčem takovém bavit, navíc tomu vlastně ani sám nerozuměl. Neměl manželku ani manžela jako Shikamaru a už vůbec si neliboval ve známostech na jednu noc jako zelenooký Sabaku, ale věděl, že bylo na čase zapojit se do konverzace. Bylo by přece divné, kdyby vždycky ukecaný Uzumaki Naruto, držel klapačku! Něco takového se mu nepodobalo a rozhodně neměl chuť byť jen malým náznakem ukazovat, že se necítí ve své kůži. Nemohl si ale pomoct. Blízkost tmavovlasého kolegy v něm vyvolávala všemožnou škálu pocitů. A i když věděl, že něco takového by neměl, že je to špatné, že by se už jen kvůli sobě a své rodině měl držet dál, nebylo to tak jednoduché. To, co cítil, bylo mnohem silnější, než si hodlal připustit. Ještě ke všemu v téhle době!

Černovlásek s krátkými vlasy a očima černýma jako uhel se jenom ušklíbnul a s rukama za hlavou se pohodlně opřel o vypolstrované opěradlo sedačky. “Prostě jsem jí oznámil, že jedu pryč. A že co se stane v Suně, v Suně taky zůstane.”